Divy přírody

21. srpna 2010 v 23:08 | Rikky |  Rikki - Povídky
Achoj, tak tohle vzniklo, když byly bouřky . Bylo to neskutečné a vzalo mi to dech. Takže ať se Vám tohle  líbí.
Divy přírody



                                                     Divy přírody


   Bouřek se nemusíš bát jen tehdy, když se naučíš kormidlovat svou loď.

Nemůže spát. Slyším, jak dešťové kapky dopadají na okenní římsu. Silně jako by chtěly něco sdělit - tajemnou zprávu možná poselství. A když se otočím čelem k oknu, moje zeleno-hnědé oči ihned zamíří nahoru. Na tu krásu, kdy se černá obloha změní ve změti blesku. Kdy blesk ukáže svojí sílu a při tom nádherném zvuku se v mém srdci rozprostře štěstí a radost, jakmile spatřím tuhle krásu. Zase zavírám oči s úmyslem spánku, ale ten pořád nepřichází. Zdávám to. Odhazuji pyžamo a beru si tričko a mikinu od bráchy, která mi padá do půlky stehen. Potichu si vezmu svůj blog na nápady a tužku. Jdu dolů do obýváku, kde si stejnak nesednu. Něco mě tahá ven, něco co nazývám šestý smysl či intuice. Proto se vydávám směrem k balkónu, který je za jídelnou.
To slyším jak nade mnou můj otec chrápe pod dávkou alkoholu a podle těžkých kroků odhaduji, že brácha šel na záchod.
S tichem které jen slyším
si s potěšením
otevřu
balkónové dveře. Pomalu usedávám na chladnou, kachličkovou zem a pozoruji tu krásu, která mi nedala spánek. Blesk rozřízne další temnotu a moje ruka hned popadá blog.
Proto po dalším hromu ihned ho otevírám, a jakmile se mi v hlavě
přesněji v mé fantazii
rozběhne příběh. O dvou dracích. Jeden chamtivý a krutý za to druhý laskavý a milý. Jeden chtěl vládu nad vším živým a druhý pravý opak. Chtěl chránit vše živé před těmito tvory, které myslely jen na sebe, i když to znamenalo zabít jednoho ze svých druhů.
Oba byly protiklady magnetu ale, i přesto se potkaly.
O spravedlnost světa a o životy nevinných lidí se začali bít. Blesky ozařovaly jejich těla, která zarývala drápy
a zuby do jednoho
a naopak. Ocasy a ostny na nich dávali šílené rány, ze kterých kapala čerstvá dračí krev. Příběh mně pohltí,
a já zapomínám na okolní svět. Až na tu temnotu s bleskem, která je moje inspirace.
Ani si nevšimnu, že místo půlnoci je víc jak jedna ráno, že země šíleně studí a ani rozzlobený výraz kočky(ani nevím, odkud se vzala), když si nemůže chytnou tužku, s kterou
hýbu po papíru
až pak, jakmile dopíši poslední tečku a přečtu si vše, co jsem si zapsala a se spokojeným výrazem dobře odvedené práce zaklapnu blog. Uvědomím si, že pořád se mi nechce spát. Vím, co bych CHTĚLA udělat, ale taky vím, že to není zrovna nejlepší nápad, ale přesto moje dobrodružná-fantastická a totálně ulítla povaha
vyhraje nad tou, která se musí řídit pravidly a rozumem. Vstávám s kočkou v náručí, která už vzdala lov na tužku a teď spokojeně vrní, až se onen zvuk změní na tvrdý spánek. Opatrně ji dávám do jejího pelíšku v křesle, abych ji nevzbudila. Ze skříně si vezmu kalhoty a potichu se vydám do botníku, kde si vezmu tenisky, i když vím, že stejnak se promočí. Pomalu otevírám dveří, ale ta potvora stejnak zavrže, ze zámku vezmu klíče a jdu.
Udělám pár kroků a nastavím svou tvář ke kapkám deště, které mi pomalu stékají. Jako slzy, které málo kdy se objeví. Déšť obyčejné slovo a velmi často používané, ale ani si neuvědomujeme, jakou obrovskou
sílu v sobě obsahuje a co vše dokáže. Cítím, jak mi bičuje do vlasů. Je silný a vytrvalý a koruny stromů se před ním se ohýbají v hluboké úkloně, jako by se bály té síly. Přes rty mi přelétne úsměv a znovu se dávám do pohybu.
V téhle chvíli je mi jedno, že budu mokrá, a že to asi zase odležím. Vlasy jsou čím dál víc mokřejší, ale co zase uschnou ne? Oblečení se mi lepí na tělo jako papír na lepidlo a moje myšlenky se ještě více zklidňují a já cítím ve svém nitru štěstí a radost ze života, ale jak dlouho ten pocit vydrží? Jak dlouho ho budu cítit, než se zase něco opět pokazí a já ucítím jen smutno, bolest. Jak dlouho?
Míjím panelák kde je, snad až na pár výjimek, zhasnuto a všichni spí. Pak zabočuji do uličky, když se po pár metrech dostávám k poli. Ach, to je pravá nádhera! Blesky ozařují nebe víc, ale možná je to tím, že jsem se dívala z okna, což je dost velký rozdíl. Kdo ví, ale upřímně teď je mi to naprosto jedno. Při jednom velkém úderu blesku se mi zase vybaví příběh o dracích, který jsem vymyslela a napsala dneska večer. Nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale připadala jsem si učarovaná či okouzlená zvláštním kouzlem speciálně pro tento případ. Avšak nic netrvá věčně a moje studené tělo dalo najevo, že je čas jí. Na to mi následně tělem projela zima. Otočila jsme se a pokračovala dál.
Minula jsem školku, kde začal můj předškolní čas. V mysli se mi vybavili zážitky, které jsem si zapamatovala, či byly nějak důležité. To nebem ozářil další blesk a přitom jako by posvítil na náš dům, jakoby chtěl naznačit, že je čas spánku. Na to se ušklíbnu nahoru, avšak pro koho? Dojdu těch posledních metrů. Z kapsy vyndávám klíče a jako vždy dveře mně nezklamou. Hlasitý vrz se opět roznese domem. Tenisky dávám na balkón pod stříšku a věci dávám na sušák, jenž je taky venku. Připnu vše kramlemi, aby mi to neuletělo. Vezmu ručník a začnu si sušit vlasy. Přitom si v myšlenkách přehrávám vše, co jsem viděla a slyšela. Můj pohled se opět otočí k věcem na věšáku, Z mikiny od bratra asi kape nejvíc. "Ten mi teda moc nepoděkuje," zamumlám si pod nosem. Hodím okem do obýváku, kde kočka na křesle chrní jak malé nemluvně. Opatrně ho beru do náruče, abych ho nevzbudila, a vydávám se nahoru do svého pokoje. Kočku opatrně dávám do postele k psovi a ten se hned ke kočce přitiskne, jakoby věděl, že teď bude číča potřebovat teplo, když byl opět celou dobu venku. Krom té hodiny, kdy jsem byla venku já.
Převleču se zpět do pyžama a zalezu
pod peřinu, abych si zahřála své zmrzlé nohy z tenisek. Naposledy se podívám na tu krásu, která mně vytáhla ven a která právě pomalu začne přestávat. Moje poslední
myšlenka
před usnutím patří mým rodičům za to, že si zvykly na moje noční výlety v dešti za doprovodu hlasitých bubnů patřící blesku a dešti = přírodním živlům, a že se mně
nebudou ptát, proč jsem lezla za těchto podmínek ven, protože čekání na tuhle odpověď
by si dost počkali
=
Sama to nevím, ale jedním jsem si jistá hned tak mně to vážně neopustí.   Přece jen  jsou to divy matky přírody.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LuWsS** LuWsS** | E-mail | Web | 21. srpna 2010 v 23:24 | Reagovat

u mne jsou mé nove fotky ... ak jse ti budou libit vyjadri svuj nazor ........    http://luvhooou.blog.cz/1008/fashion-style#pridat-komentar

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama