Tělo pavučin - 1.kapitola - Dům Otců

24. listopadu 2010 v 19:08 | Leila |  Tělo pavučin
TP
Kecožvást (inteligentní to nezývají Autorská poznámka): Moji zlatí... Je to tady!
  Kapitola tolikrát opravovaná, tolikrát dopisovaná a musím říct, že ji už nemůžu ani vidět. Myslím, že by snesla ještě trochu přidání popisu a takových těch dalších hovadinek, ale já už se na ni nemůžu ani podívat abych nechytila amok... (smutné...) Když si tak čtu co všechno se stane ještě než se vůbec dostaneme do Bradavic... Je toho celkem dost :D Nemám ještě přesně spočítané, kterého srpna začínáme, ale brzo to dodám. Dál od asi poloviny druhé kapitoly mám datumy přesně udělané :-). No... Co dál říct na úvod? Očekávám komentáře :D A doufám, že se bude líbit a že dílo neodvrhnete hned po jedně větě na konci rozhovoru Jamese a Siriuse, protože já jsem na tuhle větu alergická, ale musí se to nějak dozvědět :D No, dost žvástů. Pěkné čtení.

1.kapitola

P

íše se rok 1976. Parné léto tohoto roku dosáhlo vrcholu. Teplotní průměr posledních dní dosáhl třiceti pěti stupňů. Lidé v celé Anglii si úlevně sedali do křesel a ovívali se novinami, aby k sobě nalákali neexistující vánek. Jak se všem trochu ulevilo, když den pomalu končil a obloha trošku zešeřila. Ptáci a jiní denní tvorové se pomalu ukládali ke spánku, zatímco můry a další, pro které je měsíc sluncem, vylézali do teplé letní noci. Po zemi ztvrdlé suchem se líně plazila mlha, jako by neměla odvahu se vzdálit od pevného bodu, země, ve strachu, že se rozplyne. Stromy kolem pečlivě udržovaných trávníků, v parcích, v okolních lesích stáhly koruny ke svému kmenu. Kůra stromů zdrsněla a na pohled už nepůsobila uklidňujícím dojmem, ale blížícím nebezpečím. Všudypřítomné ticho se ještě prohloubilo, tma vlezla do každého koutu. Lidé se pomalu ukládali ke spánku, jako by nechtěli vidět přicházející tmu, která vše pohlcovala. V dálce zahoukala sova.

Roztáhla křídla a proletěla se nad ztichlou ulicí osvětlenou lampami, které vrhali na ulici mnoho stínů, které by mladé děti vyděsili. Zídky a ploty okolních domů se v temných zákoutích jakoby vlnily a snažily se ustoupit blížícímu stínu. Náhle se ochladilo. Mlha opustila svou nejistotu a zvedala své ruce, aby zahalila i ty nejvyšší koruny okolních stromů do lehkého závoje neviditelnosti. Měsíc na nebi zakryl černý mrak.

Z mlhy, teď už neprostupné a husté se vynořila postava. Obalená temnotou, která se kolem ní shlukovala, jako ochranný štít. Plášť z lehkého materiálu, se v mírném vánku vlnil a nadzvedával, tančil kolem těla postavy. Kápě zakrývajíc jeho obličej k sobě stahovala temnotu okolních ulic a tak zcela zahalila jeho obličej. V ruce, ukryté v dlouhém rozevlátém rukávě, držel hůlku ze stejně temného dřeva, jako byla jeho duše. Sova se usadila na jedné z pohaslých lamp v ulici. Tiše přihlížela dění dole.

Z mlhy, která už obklopila vše, včetně tančících zdí a malých růžových keřů, bezmocně se krčící ve stínech, se vynořila další postava. Stejně zahalená a přesto její vyzařování bylo jiné. Krčila se před postavou vepředu, naplněná bázní. Vyzařovala z něj pokora a strach, který se v temnotě noci snažil marně skrývat. Dnes se neměl bát, jejich úkol byl jasný a postava se snažila získat trochu jistoty pro své ochablé roztřesené svaly. Nabýt trochu jistoty, vstřebat úctu ke svému pánu.

Další postava, vynořujíc se z husté mlhy, nebyla tak ladná, jako by plula po lehkém vánku. Trhané pohyby naznačovaly její divokost. Zvíře v jejím těle, dosud schované a utlučené etiketou společnosti. Nyní ve službách svého pána mohla konečně otevřít dveře a vpustit do své mysli zvíře. Bez nejmenšího zachvění, strachu šla vedle krčící se postavy, následovala svého pána.
Další a další postavy se objevovaly z mlhy, jakoby je sama tvořila, sama nabízela stvoření dalšího zla, které procházelo ulicí. Bylo jich asi patnáct. Zvolna se pohybovaly, svorně v sevřené formaci, jakoby to trénovaly roky. Zcela pokorně za trojicí vepředu, bázlivě a kajícně za postavou vedoucí celou formaci. Stíny olizovaly jejich vlnící se pláště.

Najednou se zastavily. Na neviditelný povel zavládlo v ulici tísnivé ticho. Ve vzduchu bylo až hmatatelné očekávání, netradičnost této chvíle. Celou oblohu zakryl černý mrak, ani jediná hvězda nebyla vidět. Snad se i ony bály temných stínů procházejíc ulicí. Sova dál klidně přihlížela.
"Jsme tady. Mám pro své nové služebníky speciální úkol." Zasyčela postava. V její mluvě byla znát povaha jeho duše, splétající se z vláken krutosti, touhy, vše svázané jeho hadovitostí, promítajíc se i do jeho pohybů, mluvy. Dům, před kterým se zastavily, zvolna propadal temnotě. Jakoby bázlivě se krčil před postavami a zároveň, smířen s událostmi, jenž měly nastat, se podvoloval vůli postav. Dům byl ztichlý a naplněn klidným spánkem čtyřčlenné rodiny, která netušila, co ji čeká.

Stíny venku se pomalu daly do pohybu. Branka plotu jim sama uhýbala z cesty, jakoby se nechtěla dotknout, přiblížit ani jediné duši, která se schovávala v hábitech. Ticho okolního světa přerušil krátký šílenstvím naplněný smích.
Postava pozvedla hůlku. Zlehka, beze slov, mávla a dveře, dosud zamčené, ztratily svou jistotu a otevřely se. Panty zavrzaly.
Všichni postoupili do domu. V místnosti napravo od nich byl jediný zdroj světla v celém domě. Plameny v krbu zlehka olizovaly dřevo pod nimi a pomalu ukončovali jejich život. Přitom vydávali, jakoby kouzlem přeměnili, teplo. Blahodárné teplo, symbol naděje.
Smích, teď už jistě poznatelný, ženy se prohloubil a do spletitého vlákna tónů, který jej tvořil, přibily další vlákna šílenství. Jako by byla pomatená, beze smyslů. Jakoby ji těšil úkol, který dnes dostala.
"Teď přiveďte ty mudly." Zasyčela dominantní osoba.
"Ano, můj pane." Zašeptala šílená žena. Z dlouhého rukávu jí vykoukla hůlka. Zamávala s ní a z horních pater se ozýval šramot, řinčení skla, nárazy na podlahu. Další tři postavy, dosud nepohnutě stojící kousek za vedoucí trojicí, také pozvedly hůlku. Rány nahoře se prohloubily, ozval se první výkřik zděšení. Na schodech se objevila mladá žena. Vznášela se vzduchem, plula směrem k nim po schodech dolů. Její tvář byla ztuhlá hrůzou, neschopna se pohnout ani vykřiknout. Dlouhé vlasy ji vlály kolem těla.

Na schodech se objevili další postavy. Muž, rozespalý, nechápajíc co se děje. A za ním se objevily dvě děti. Jedno malinké děvčátko, snad sedmi roční, vřískalo a plakalo. Nemohlo se hýbat a očima neklidně těkala z postavy zahalené v plášti na postavu. Stíny krbu ze sousední místnosti jen málo osvětlovaly předsíň. To dodávalo faktu, že se děvčátko ještě víc bálo. Znatelně se třáslo.
Poslední byla dospívající dívka. Vyděšeně se dívala na postavy. Věděla, kdo to je. Patřili do jejího světa. Snad zavřela oči, smířená s tím, že se do svého světa už nikdy nevrátí.
Rodina dál plula vzduchem do pokoje s krbem. Stíny je následovaly. S hlasitým žuchnutím upustili rodinu na zem, kde je další znehybněli. Jen děvčátko dál plakalo a volalo mámu. Jedna ze stínů pozvedla hůlku a děvčátko přestalo plakat. Postavy se rozestoupily do strategických míst. Utvořily kolem rodiny ovál, v jejímž čele stály ty tři vedoucí.
"Dnes přijmeme do svých řad dva nové členy. Doufám, že mi budou sloužit tak, jak se od nich očekává a splní každý úkol."
"Ano, pane." Dvě postavy, které ho dosud následovaly, předstoupily a klekly si před svého pána.
"Přísaháte, že budete plnit mé rozkazy bez sebemenší nedůvěry?"
"Tak přísaháme."
"Přísaháte, že nikdy nezradíte a nepodáte žádné informace druhé straně?"
"Tak přísaháme."
"Kdybyste byli chyceni, budete raději trpět a zemřete, než abyste zradili svého pána?"
"Tak přísaháme."
"Povstaňte." Postavy uposlechly. Na neviditelný pokyn vyhrnuly rukávy levé ruky a ukázaly mu levé předloktí. Postupně přiložil hůlku k jejich předloktí, zamumlal pár latinských slov a vypálil jim do kůže žhavé znamení, které navždy bude upozorňovat jeho věrné, na příchod svého pána. Které bude cejchem pro ty, kdo kdy se nechaly zlákat mocí, touhou, nenávistí.
"Přivítejme tedy nové členy zvláštním dárkem. Teď každý zabijete jednoho z těch mudlovských šmejdů.
Chvíli bylo ticho. To dvě postavy pozvedaly hůlky.
"Avada kedavra!" Zaznělo dvojitě a dva paprsky zeleného světla ukončily dva životy.
Mnohem později, kdy se z domu přestal ozývat další křik, pláč a slzy se stíny opět vynořily z domu. Bez jediného hluku, bez zašramocení zmizely v mlze. Nezůstala po nich jediná stopa. Až na čtyři mrtvoly v místnosti s krbem, symbolem naděje. Než poslední postava vplula do mlhy, vykřikla zaklínadlo a nad domem se objevilo znamení. Znamení zla. Stejné, jako dnes bylo vypáleno do dvou předloktí mladých lidí. Stejné jako rozsévá smrt a zkázu. Stejné, jakého se budou v dalších letech bát všichni kouzelníci a čarodějky.
:::***:::

Teplota venku a temnota, která se v posledním měsíci vpila do všeho živého i neživého, ani události poslední hodiny v odlehlé části Londýna netrápila všechny. Na
Grimmauldově náměstí 12 se v domě udržovala stálá teplota a chladné lampy dodávaly alespoň malý pocit bezpečí a jistoty ve světle. Však se o to taky postarala nadaná čarodějka Walburga Blacková. Stála v kuchyni a připravovala na za velké asistence skřítků večeři. Pod kotlíky praskal oheň a kuchyní prostoupilo drsné aroma zvěřiny. Zjemňovala ji vůně brambor a zeleniny, které dnes Walburga podávala jako přílohu. Dnes večeřeli oproti obvyklé sedmé hodině večerní dost pozdě. Její manžel Orion se musel v práci zdržet déle, než bylo obvyklé a její mladší syn Regulus se také zdržel. Walburga si povzdechla a připomněla si, že ani její nejstarší syn není doma. Nevěděla, kde se stala chyba. Vkládala do Siriuse ty největší naděje jaké mohla, věřila v něj. Milovala ho a on jí jenom protiřečil. Byl drzý, nevychovaný a navíc, stiskla skleničku více, než bylo nutné, skončil v tom proradném Nebelvíru a ani mu to nevadilo. Dokonce byl za to rád! Dělal jí jenom naschvály a ona by se k němu měla chovat jako ke skvělému synovi? Walburga dorovnala poslední příbor a odešla si sednout do obývacího pokoje ke krbu, aby se trochu uklidnila, utřídila si myšlenky a byla schopná vystupovat a jednat jako dokonalá dáma.

Hlasitě práskly domovní dveře, ozvalo se pár ran a tlumené nadávky. Nikdo jiné než její nejstarší syn to nemohl být. Jedině on vždy rád porušoval pravidla slušného vychování a etiky. Zvedla z křesla.
"Kde jsi byl?"
"Nestarej se, máti."
"Cože jsi to řekl? Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit!"
"Regulus ani otec tu ještě nejsou, vrátil jsem se domů první, tak co jsou to za otázky?"
"Siriusi Blacku, okamžitě se mi omluvíš a přestaneš se mnou mluvit tímhle tónem!"
"Nemám se za co omlouvat. Když dovolíš, matičko, půjdu si lehnout."
"Tak to nepůjdeš! Řekla jsem, že se mi omluvíš a navíc večeře se podává za půl hodiny."
"Ano, dobře, jak si přejete. Za půl hodiny se podává večeře, a pokud nechcete, abych se zúčastnil její přípravy, tak byste mě mohla laskavě omluvit. Půjdu do svého pokoje zpytovat své svědomí." Sirius nadhodil nejnevinnější kukuč, který oklamal snad všechny v Bradavicích a udělal pukrle. Jeho matku, ale neoklamal ani na vteřinu. Navíc jí celá tahle šaškárna, kterou předvedl její syn, připadala neskutečně ponižující. Walburga si všimla jeho pohledu, očí které jiskřily pobavením. Dneska ale neměla chuť se s ním hádat, možná bude vzdorovat, ale poslechne, ano, nakonec ano. Walburga si byla jistá, že ho zkrotí. Slíbila si, že to dokáže, ať už jakýmikoliv prostředky. Nechala ho ať vyběhne schody a ukryje se ve svém pokoji a sama zamířila do obývacího pokoje, zpátky ke krbu. Teď si ještě chvilku klidu okořenila skleničkou červeného vína.

:::***:::

Sirius seděl na okenním parapetu svého pokoje. Pozoroval klidné náměstí pod oknem, z úst vydechl cigaretový dým a znovu si popotáhl. Potřeboval trochu nikotinu na uklidnění. Hádky s matkou ho unavovaly víc než cokoliv jiného. Včera ho bez sáhodlouhého kázání propustila nahoru. Snažil se ji ten večer nějak neprovokovat, proto se dostavil za půlhodinu do jídelny na večeři. Ušklíbl se nad svou naivitou, když si myslel, že konečně pochopila, že její výhružky, nadávání, kázání nic nezmůže. Bohužel se mýlil. Dnešek byl zářným příkladem.

"Má paní volá mladého pána k obědu a vzkazuje mu, že si má laskavě zapamatovat, kdy se oběd podává." Spustil Krátura, jakmile otevřel dveře do Siriusova pokoje.
"Nemám hlad."
"Má paní tuhle odpověď očekávala. Pak tedy máte okamžitě přijít dolů, jinak vás za dva týdny nepustí k těm vaším kamarádíčkům." Krátura se potěšeně ušklíbnul. Neměl Siriuse v lásce.
"Ta stará ježibaba…"
Zaklel potichu Sirius a vydal se dolů na oběd.
"Má paní, jaká nestydatost. Mladý pán má v pokoji naprostou ohavnost." Krátura s potěšením sledoval jak rysy Walburgy Blackové tvrdnou. Ruka držící lžící plnou polévky se zastavila v půli cesty k ústům. Znovu poklesla do talíře. Walburga si pomalu osušila rty ubrouskem. Vypadala vyrovnaně, když pohlédla na opačný konec stolu, kde seděl Sirius a věnoval se pouze polévce, jako by ani neslyšel Kráturu.

"Jakou ohavnost máš na mysli, Kráturo?" zeptala se ostře.
"Má paní ráčí prominout. Mladý pán má v pokoji na zdech nalepené všemožné plakáty, navíc se snažil závěsy a povlečení sundat a nahradil ho ohyzdným červeným a zlatým hnusem. Krátura to viděl, má paní." V útrobách skřítka pukala až nesnesitelná radost, když mohl takto upozornit svou paní na další výtržnosti nejstaršího syna. Walburga pohlédla na Siriuse, její pohled ledově bodal.
"Co mi k tomu řekneš?" Sirius zvedl pohled od polévky, jakoby si až teď uvědomil, že je předmětem hovoru. Ve skutečnosti potají doufal, že se stane zázrak a on nebude muset promluvit.
"Nic, zařídil jsem si svůj pokoj podle svého."
"Jo tak! Zařídil podle svého! Nejenže děláš ostudu celé rodině, ještě tohle! Měl by ses stydět, že v jednom kuse porušuješ tradice našeho rodu, pachtluješ se s milovskými šmejdy…"
"O mých kamarádech nic takového nevyslovuj! Jsou mnohem lepší, než sebranka čistokrevných bláznů, kteří se každou neděli scházejí na okázalých dýchánkách a podporují ty-víš-koho! Jsem hrdý na Nebelvír, jsem hrdý na své přátele, i kdyby podle tebe byly sebehorší! Nemáš je co urážet!" Sirius se zvedl ze židle a zplna hrdla zařval na matku všechno, co mu přišlo na mysl. Ať si klidně uráží jeho, to se dá vydržet, ale do jeho přátel se navážet nebude. Walburga zrudla vzteky.
"Jak se opovažuješ na mě řvát! Kdo si myslíš, že jsi?" Také vstala a snažila se zhluboka nadechnout.
"A teď mě dobře poslouchej… Okamžitě se zvedneš, půjdeš do svého pokoje, celý uklidíš přesně tak, jak byl. Nechci vidět žádné plakáty, žádnou zlatou a červenou! Můžeš zapomenout, že bys za svými kamarádíčky s nečistou krví někdy ještě jel. A v životě už neurážej příslušníky čisté krve!" Rozeřvala se Walburga a ukazovala prstem na Siriuse. Ještě nikdy se takhle nevytočila, dokonce její výbuch přinutil Oriona, aby se také zvedl. Dneska měl výjimečné volno na ministerstvu a nechtěl se opět zaobírat svým synem. Malý Regulus se krčil nad talířem polévky a snažil se skrýt úšklebek na tváři. Sirius, rozhodnutý neposlechnout svou matku, se posadil a klidně jedl.
"Ty…" Začala Walburga a zrudla ještě víc.
"Walburgo, uklidni se." Vložil se do roztržky Orion a položil jí ruku na rameno. "A ty koukej jít do svého pokoje. Hned!" Kladl důraz na každé slovo a měřil si svého syna, který vstal, mumlal si něco pro sebe a zamířil ven z místnosti. Stačil jen pochytit útržky jako "…týrání hlady…" a "…má co si zasloužila…" nakonec, než bouchly dveře jídelny, zaslechl ještě "…až se jednou rozzuří tak, že jí uletí ventilek…"

Sirius spěšně zatřepal hlavou. Nechtěl myslet na to, co následovalo, až matka přišla do jeho pokoje. Myslel si, že jeho milovanou matku ranní mrtvička, podle toho, jak se tvářila. A pak vytáhla hůlku…

Sirius se snažil odehnat myšlenky tohoto typu, ale nešlo mu to. Pokaždé jak pohnul nohama, musel bolestně syknout. Naposledy popotáhl z cigarety a zamířil k velké skříni v rohu pokoje. Chvíli se v ní přehraboval, než našel dvě věci, které mu teď pomůžou na chvíli zapomenout. Ze všeho nejdřív se s láhví ohnivé whisky a malým zrcátkem posadil na postel. Zrcátko několikrát přetřel.
:::***:::

"Jamie? Táta už se vrátil domů, za chvíli bude večeře."
"Jistě mamko." V pokoji James seděl na posteli a prohlížel si fotku své vyvolené, Lily Evansové. Nedokázal pochopit, proč ho v jednom kuse odmítala. Snažil se, aby viděla, jak je on ten nejlepší, ale z nějakého, pro něho, nepochopitelného důvodu to přehlížela a místo toho se kamarádila se Srabusem. Sice v posledním měsíci se spolu moc nebavili, ale v něm to nedokázalo vzbudit ani špetku naděje. James musel zatřepat hlavou, aby vyhnal podobné myšlenky z hlavy. Celé prázdniny se snažil přijít na způsob, jak zaujmout Lily. Přece nějaký musí být! Přemýšlel, když v tom v nočním stolku u postele začalo něco poskakovat, až se stolek třásl.
"Vida, alespoň nějaké zpestření." Mumlal si pro sebe, když vytáhnul malé zrcátko.
"Ticošlápku! Kámo, jak se vede?"
"Nazdar, hele ani nemluv," James si všiml, jak si jeho kamarád mne zápěstí druhou rukou a také neznatelné modřiny na bradě," matka tyranizuje, Regulus je ještě větší úchyl, než byl. Zhoršující se klasika. Jak se máš ty?"
"Nějak zvlášť…"
"Evansová? No ták Dvanácteráku, přece ji nebudeš uhánět celé věky. Řeknu ti ta holka je slepá, prostě jí dej pokoj."
"Hm…"
"Myslím to vážně Dvanácteráku. Ta holka tě s takovou přivede do hrobu."
"Hele, neřeš to jo?"
"Jak myslíš…"
" Kdy nakonec přijedeš? Mamka s taťkou už se těší." James rychle změnil téma, když viděl, jak se Sirius znovu nadechuje.
"Nevím, jestli přijedu. Musím to tady uklidnit. Máti prudí."
"Nedělej fóry, přijedeš jasný? Jo a víš co je novýho?"Zvolal James nadšeně.
"Ne nevím, málem si nemůžu přečíst ani noviny," odfrkl si Sirius.
"Do Bradavic přestupuje nějaká studentka. Bude prej chodit do našeho ročníku," vychrlil James, ale Sirius ho nejspíš nevnímal. Díval se totiž někam mimo zrcátko.
"Později." Zamumlal Sirius, zrcátko zahalila tma a hned na to se ztratilo spojení. James si povzdechl a uložil zrcátko zpátky. Chtěl se vydat na večeři, ale opět zabloudil očima k fotce Lily.

:::***:::

"Mladý pán je dole očekáván, aby jako slušný člověk, přivítal návštěvu, která za chvíli přijede." Krátura se rozhlédl po pokoji, kde dosud visely na zdech plakáty a závěsy měly červenou barvu. Ušklíbnul se. Sirius mu úšklebek opětoval a taky se rozhlédnul po pokoji. Ještě to potřebovalo doladit, ty zelené tapety se stříbrným vzorem spletitých detailů se do jeho pokoje nehodily, pomyslel si.
"Jaká návštěva?" Zeptal se po chvíli, kdy přemýšlel, jak bez kouzel propašuje domů červené tapety se zlatým vzorem.
"Má paní vám vzkazuje, že se nemáte vyptávat. Ale Krátura dostal také příkaz vám říct, že přijeli vaše sestřenice Narcissa a Bellatrix.
"Ne! Za co mě, Merline, trestáš!" Uniklo Siriusovi v šoku. Krátura se ušklíbl, uklonil se a pozpátku vycouval z místnosti. Sirius bezděky pohlédl na flašku ohnivé whisky, která ležela vedle něj, a povzdychl si. Byla poslední, co měl v zásobě a Sirius byl přesvědčený, že se jeho sestřenky postarají, aby mu ani v nejmenším nestačila na dva dny, natož na jejich pobyt, který bude určitě delší. Povzdychl si a způsobným dupáním, potvrzující jeho dobré vychování, seběhl ze schodů a rozhodl se uvítat své sestřenky, jak nejnepřátelštěji mohl ozbrojen vlnou sarkasmu a nenávisti.

"Jak rád vás vidím, mé milé sestřenky." Vykouzlil na tváři široký úsměv.
"Odnes nám nahoru ty kufry." Strčila Bellatrix Siriusovi do rukou zavazadla a sama se vydala do obývacího pokoje doprovázená Walburgou, která se ji živě vyptávala na cestu.
"Ani pozdrav! A prej kdo tady nemá vychování!" Křikl za ní.
"Ještě tyhle, prosím." Přeslazeně se usmála Cissy a přiložila mu do plných rukou ještě dvě zavazadla, až se Sirius zapotácel pod tou vahou.
"Čemu vděčím za další znepříjemnění mého života?" Ušklíbl se Sirius, když se vydal spolu s Narcissou nahoru. Ta našpulila rty.
"Jsme tu kvůli výročnímu plesu, který pořádá tetička."
"Jo?" Opravdu inteligentní odpověď, seřval se v duchu Sirius.
"Jistěže, jak jinak. Myslela jsem si, že někdo jako ty, nebude vědět, že jeho rodiče pořádají nejvýznamnější ples v roce." Nakrčila nos a Siriusovi se zdálo jako by na něho pohlížela najednou shora, i když byl nejméně o půl hlavy větší než ona. Radši už nic neříkal a jejich zavazadla hned za schody položil na zem a zamířil do pokoje, přičemž nechal stát zkoprněnou Narcissu na schodech.
:::***:::

Sirius vrazil do svého pokoje a pořádně za sebou třískl dveřmi, načež se ozval z dolních pater další křik. Kopl do židle a svalil se na postel, zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Tohle dál nešlo. Bella ho při každé sebemenší příležitosti provokovala a chtěla se hádat. Před chvíli se Sirius neudržel a vznikla z toho obrovská hádka, kterou zastavila až Walburga. Bohužel pro něj měla jeho matka slabost pro Bellatrix, a tak z toho Sirius nevyvázl nejlépe. Ještě když hodil po Bellatrix ten koláč, který ji skončil ve výstřihu. Dala se do vřískotu takových rozměrů, že Sirius myslel, že mu prasknou ušní bubínky.

Do dveří jídelny vrazila Walburga spolu s Orionem a stačil jediný pohled na Bellu celou od šlehačky a korpusu, Cissy, která se vznešeným výrazem dál jedla a pochechtávajícího Siriuse a bylo vymalováno. Siriusovi připadalo, že se jeho matka v tu chvíli najednou proměnila v sedmihlavou saň. Nejmíň.

Sirius se na posteli ušklíbl. Rukou zabloudil pod peřiny a polštáře kam odpoledne schoval tu flašku ohnivé whisky a zrcátko. Otevřel víko a napil se alkoholu, jako by to byla voda. Potřeboval zapomenout, uklidnit se, na chvilku přestat vnímat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama