Když dětství končí

6. března 2011 v 21:52 | Leila |  Myšlenkové pochody
Jak poznáte, že vám končí dětství? Je to tehdy, když sundáte ze skříní a z poliček všechny panenky, uložíte je do krabic a necháte je odvést...



Jako malá (nebo menší) jsem si nehrávala s panenkami. Můj zájem o hračky probudilo až první auto na dálkové ovládání. Nikdy jsem nechtěla barbínku ani oblečky na ni. Dokonce nebyl mým snem poník. Ale přesto jsem panenku chtěla. A dostala jsem jich hned několik. Takové ty urození panenky s porcelánovými hlavičkami, nádhernými vlásky a ještě zdobnějšími šaty. Načechrané lokýnky, deštníčky...
Měla jsem jich několik. Později jsem je pyšně vystavovala na oknech a ještě později byly vystavené na skříni. A teď jsem je zbalila do tašky a poslala pryč.
Najednou jsem si uvědomila, že je to pryč...
Čas iluzí, děstkých snů.

Ztrátu alespoň nějakých iluzí zažil snad každý. Až na děti. Děti jsou takové zdroje dobré nálady a jejich fantazie a sny jsou nekonečné. Kolik z vás věřili, že budou v budoucnu třeba prezidentem? Kosmonautem? Všechno bylo tak jednoduché.

A když se najednou proberete, uložíte panenky a rozeběhnete se vstříc světu, najednou si uvědomíte, že to není takové, jaké by mělo být. Že hlavičky porcelánových panenek mohou být rozbity, že realita, do které se vrhli po hlavě není taková jaká byla zpoza velkých oček.

V té chvíli se stanou panenky něčím jiným než byli. Už to jsou hračky. Už je tady spousta jiného, co se musí vyřešit, co musí být uděláno, co chce být prožito. Vždycky už tu bude něco jiného a panenky se časem pokryjí vrstvou prachu a nakonec skončí v krabici. Stejně jako ty moje...

Co je vlastně tou pravou ztrátou iluzí? Když vás poprvé zradí kamarádka? Když se s někým poprvé pohádáte? Když poprvé nevychází něco tak, jak by to být mělo? Když poprvé zjistíte, že je plno zlých lidí na světě? Když první láska zkončí katastrofou? Nebo když se vám poprvé sesype život jako domeček z karet a váš životní sen se stane nesplnitelným? A co třeba to, co se nestane každému...

Včera jsem vzala panenky s vrstvičkou prachu a naposledy je uložila do krabice a odvezla pryč. Vím, že dětství skončilo a je načase chovat se zodpovědněji, než doteď. Je načase se spoléhat sama na sebe. Příští rok jdu na střední (doufám :D) a v žádném případě mě už nemůže vodit nikdo za ručičku. A tak už ty velké oči nikdy neuvidím stejně...

PS: fotografie je autorská, prosím nekopírovat...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Taychi Taychi | Web | 6. března 2011 v 22:38 | Reagovat

A Až tu rodiče nebudou,
jak nerady my děti poslouchaly jejich výtky a upozornění...
Až budeme velcí a budeme chtít radu,
oni tu už nebudou. Ta usměvavá máma čítajíc naše oblíbené pohádky a táta  hrajíc si s námi na letadlo...Vše zůstane jen na těch obrázcích bez duše, které si říkají fotografie a v našich vzpomínkách.

2 (Dreamy)Girl (Dreamy)Girl | Web | 6. března 2011 v 22:38 | Reagovat

Moc hezky napsané. Souhlasím, když se člověk zbaví posledních hraček, je to vstup do nového života, do další etapy života. Vždycky mi bylo líto vyhodit ty hračky plné vzpomínek ať už šťastných nebo smutných. I teď po letech mám pár plyšáků schovaných a nedám na ně dopustit :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama