Bludný kruh

17. května 2011 v 17:46 | Leila |  Myšlenkové pochody


Už jste někdy byli v situaci ze které nejde uniknout? Takový bludný kruh, řekla bych.
Část dne se v myšlenkách utápím tím, jak mě nikdo nikam nezve a jak nechodím ven. Je to zajímavý paradox, když totiž doma sedím a nudím se a nic se mii nechce, nikdo mi nevolá. Ale jakmile mám den kompletně naplánovanými zajímavými věcmi, které chci udělat anebo si prostě jen na ten den něco naplánuju, příjde někdo, že by teda ven šel. Jenomže... co teď?

Možná jsem divná anebo prostě jen neumím být s lidmi. Volím tedy místo venku své koníčky. Jenomže... pak si zase v duchu stěžuju. A to je ten bludný kruh.
Vždycky jsem chtěla žít život přítomností, tak jak se namane, snila jsem o tom. Chtěla jsem být jako ty holky, které něco dělají a jako pokaždé jim někdo zavolá, večer jdou ven tancovat... Ale poslední dobou zjišťuju, že to prostě neumím!
V dnešní době je strašně málo času. Ve středu jezdím k babičce a je to také jediný den. kdy moji drahocení spolužáci mohou ven. Když si naplánuju babču a pak že se večer kouknu na film, naučím se fyziku a ještě něco udělám, najednou stojím před nelehkou volbou. Jet k babče a udělat něco, co by mi dopomohlo k dokonalosti *, nebo jít ven s lidmi se kterými si nemám moc co říct? Témata nám vyddrží tak na přestávky do školy.
Když jsem byla malá, dokázala jsem se bavit o všem s každým. Ale od šestky jsem asi nějak zdegenerovala. V šestce jsem byla ve třídě nová, outsaider. Naučila jsem se být sama, našla si spoustu věcí kterým jsem se věnovala a chození ven s kamarády do toho trochu nepatřilo. Když jsem s někým venku (Rikki se prosím, do tohohle článku nepočítá, Rikki je tak nějak spřízněná duše, ale přes týden tady není) tak po hodině mi docházejí nápady o čem mluvit a tak prostě mlčím. A to se samozřejmě nikomu s mlčenlivým člověkem venku být nechce.

Připadá mi, že své myšlenky nedokážu dost dobře utřídit a poskládat aby dávaly smysl...

Abych se vrtáila k původnímu tématu... Tedy snila jsem o tom, že mi někdo zavolá a já popadnu bundu a půjdu ven. Ráno do školy a po škole zase něco s kámoši a samá akce. Něco neobyčejného, různorodého... Ale teď zjišťuju, že na takový život ještě nemám. Chtěla bych, abych si první všechno co chci dodělala a byla ze sebou spokojená, protože jen tak můžu být venku a mít takový život. Když se vrátím z takovéhle akce (tedy tři hodiny venku se spolužačkou) připadá mi, že jsem promeškala spoustu času tlacháním s pauzami mlčení. Připadá mi, že se ten čas dal využít jinak, lépe. Stejně tak si samozřejmě připadám, když prosedím celý den u počítače. Chtěla bych stereotypní a zároveň nestereotypní život. Jde to vůbec?
První věcí je si asi naplánovat, kdy, co, jak a kde. Podle mě si rozvrhnout den je to nejdůležitější a stejně důležité je to potom dodržovat že?
Každopádně co vlastně myslím, tím stereotypní a nestereotypní život? Chtěla bych některé věci dělat každý den, jako chodím do školy. Každý den bych chtěla jít běhat, každý den bych chtěla číst, psát, dělat věci na blog a malovat. Každý týden bych chtěla chodit na doučování, mít brigádu roznos letáků a jednou týdně jezdit k babčce. Jenomže to mi zabere celý den.
A kde mám vzít čas na to, abych byla se spolužáky venku? A na další neočekávané události jako výlety, rodina a další věci?
Něco si naplánuju a už je problém. Musím k nějakému doktorovi, musím tam, nebo třeba dostaneme neočekávaně moc učení a co s tím? Tím se celá organizace rozhodí a nejde spravit. Leda, že bych nechodila spát a to, prosím, by u mě neprošlo...
Jak to mám tedy udělat? A co si vlastně vybrat? Koníčky a nebo chopit tu příležitost vymanit se ze stereotypu pokaždé jak se namane?

Netuším jak to udělat... Co si vybrat? Jsem zmatená, každá událost mi tak naruší program, že se prostě nehodí zpátky a já za ten den stejně nic neudlám. Den je tak strašně krátký...

Leila
PS: * Co by mi pomohlo k dokonalosti? To by měla vystačit na samostatný článek. Ve zkratce: Můj mozek je naprogramovaný tak, že si myslí, že dokud nebude mít všechno v pořádku, tedy udělané všechno co chci, nemůžu se účastnit takových akcí se spolužáky. A tak musím všechno dodělat, než půjdu na střední. Dost špatně se to popisuje je to prostě pocit...
PPS: pokud to nechápete, tak se mi ozvěte, ráda bych, abyste to alespoň trochu pochopili. Každopádně mohli byste napsat alespoň jestli vás takové myšlenkové pochody baví a chtěli byste je dále číst. Já nad tím uvažovat budu pořád, jen jestli mám zatěžovat blogovou paměť...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama