Jsi šťastnější?

19. května 2011 v 17:52 | Leila |  Myšlenkové pochody


Už jsem do této rubriky psala, jak jsem naposledy urovnala šaty svým porcelánovým panenkám a uložila je do tašky, a od té doby je už neviděla. Psala jsem, že tím mé dětství končím... A hodně se toho změnilo...

Ne, že bych přestala být dítě, to ne, dítě jsem pořád, protože to nejde ze dne na dem být dospělým. Je mi teprve patnáct, jsem malý rozmazlený fracek. Ale zatím mi to vyhovuje. Ne, dnes jsem chtěl mluvit o tom, jak se vyvíjíme.
Vzpomenete si na dobu před dvěma lety? Jací jste byli? Co jste dělali? A máte stejné koníčky? Chováte se stejně?
Osobně si na dobu tak před dvěma lety vzpomínám matně ale přitom úplně do podrobna. Vím, že před dvěma lety jsem žila ve svém světě, milovala jsem anime a psala FF velmi pochybné kvality... Žrala jsem Naruta, milovala Death Note a mnoho dalších anime. Ve škole jsem seděla v lavici o přestávkách sama, vymýšlela další pokračování příběhu, nebo na jaké anime se kouknu. Odseděla si to ve škole, šla sama domů a byla sama. Pokud jsem tedy nebyla s Rikki venku. Oblíkala jsem se tak, že jsem ráno po slepu něco nahmatala, bylo mi ukradený, že mám obličej rudý a hlavně... bylo mi jedno co si o mě ostatní myslí. Podivím... Cvok... Magor... Idiot... No a? Já mám anime a další zájmy, já mám Rikki. Byla jsem TAK v pohodě!

Upřímně mi to chybí. Za ty dva roky se mnohé změnilo. K anime se střídavě vracím a zase se odvracím, snad podle ročních období... Na nové anime se kouknu málokdy a i komunita je pro mě už cizí. Nešílím z nové mangy a Naruta už jsem neviděla pěkně dlouho. Mám v jednom kuse komplexy ze svého vzhledu a už mi není jedno co si o mě kdo pomyslí. Řeším každou ptákovinu, každý křivý pohled. Šíleně stresuju. Nedokážu se odpoutat od tohohle světa, bojím se. Šíleně se bojím, že časem přestanu snít...
A pokud se to stane... Umřu zevnitř.

Jak moc jsme se změnili. Změnili jste se taky? Za poslední dva-tři roky? A dá se to nazývat dospěním? Jestli je být dospělým to, že bduu všechno řešit, že se nedokážu odpoutat od reality, že opouštím to, na čem jsem vyrůstala. Sorry, já chci zůstat dítětem.

Moc ráda a zároveň velmi nerada vzpomínám na to, jak jsem se usmívala pokaždé když jsem objevila něco s anime. Spolužáci se mě ptali, co se stalo, že mám tak dobrou náladu. Řekla jsem jim, že vyšel nový díl. Nerozumněli mi, koukali na mě jak na idiota, co se čumí na kreslené seriály. A mě to bylo jedno!
Proč už to tak není? Chci zpátky svoji bestarostnost, svoji naivitu! Chci být zase ta malinká naivní holčička co nezná stres, však co, ono to nějak dopadne ne? Chci být tou kterou jsem byla. Ale bojím se, že už to nepůjde vrátit. Když jednou něco ztratíme, je to na vždy. Nic se nevrátí.

Ale proč nezačít od znovu? Kdo čte můj blog, ví, že pilně pracuju na svém sebevědomí a psychice. Nemusím se vracet o dva roky zpátky. Můžu začít od nuly a ještě líp. Nechci dospět pokud to znamená ztratit sny a mou fantazii...
A co vy? Jste sťastnější teď, když jste pochopili o čem je život? A že sny se málokdy plní?

Leila
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Caty Caty | Web | 19. května 2011 v 20:30 | Reagovat

Dva roky zpět..to bylo hodně..blbý.Smutný a nerada na tu dobu vzpomínám..ale na druhou stranu,našlo by se tam i něco fajn a co ybch ráda vrátila..je to sporný.Ale musim jít dál a neohlížet se dozadu..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama