//Neděle// Vážně jsem někdy tvrdila, že jsem v háji? Sakra a co je potom za stav tohleto?!

19. června 2011 v 19:55 | Leila |  Leila


Ležím v posteli a bezmocně zírán na facebook. Nechci si přiznat, že jsem tam jenom kvůli němu. Příjde nebo nepříjde? Napíše mi? Mám mu psát já? Každou minutu si připomínám, jak jsem včera dostala zkrat do šedé kůry mozkové. Propsala jsem asi stovku... S ním. Byla jsem totálně mimo a přitom jsem nic nepila. Musel mít ze mě šílenou legraci, jen se smát. Chtěla bych se taky smát.

Vlastně mi vůbec nevadí, že jsem mu psala. Vlastně mám ze včerejšího odpoledne celkem dobré pocity. Vlastně vůbec nevím, proč je mi tak strašně zle. Chce se mi ječet, řvát, vzlykat, naříkat. Ležet v posteli a v životě už nevylézt. Chci se donekonečna nudit na internetu, chci být sama, chci malovat tak jako dřív. Ale já jen ležím, jsem na každýho hnusná a protivná. Jen hledím do zdi a nejraději bych si někam zalezla a objala kolena. Nejraději bych jela za ním a všechno na něj vykřičela a pak se zhroutila v slzách na zem.

Vzpomínám si na leden, kdy jsem říkala, prohlašovala jak šíleně jsem v háji, jak jsem šíleně v háji z Pana Tajemného. Vážně tomu tak bylo? Každou minutu jsem si přehrávala chvíle ve škole, kdy jsem s ním byla ve třídě. Představovala jsem si jak jsme spolu venku, na pikniku. Šílená romantika že? Ale... Ty představy asi neobsahovaly jeho. Já věděla, že si představuju Pana Tajemného, jenomže v těch představách byl jen kluk bez tváře, vlastně jsem si nás spolu představit nedokázala. A vlastně ani nevím, proč jsem to tady popsala. Byla jsem šťastná za každou minutu s ním ve třídě. Když jsem ho mohla pozorovat stačilo mi slyšet ty jeho (přiznejme si to) idiotské hlášky plné urážek. Bavila jsem se jimi, chtěla se posmívat lidem, kterým se posmíval on. Byla jsem v háji, jak tomu s oblibou říkám...

Tak doprdele, co je to se mnou teď?

Když jsem včera šla přes louko/les domů po tvářích mi tekly slzy. V ruce jsem svírala mobil, myslím, že kdybych víc přitlačila, praskl by mi displej. Šeptala jsem jenom "odepiš,odepiš..."

Doma jsem si sedla do postele k rohu objala kolena a měla až nechutnou touhu rozeběhnout se ty tři kilometry zpátky za ním. Bylo by mi v tu chvíli jedno, jestli bych vypadala jako blázen. Když včera řekl, že s náma ven nejde, opustila mě veškerá nálada. To se nedokážu bavit, když nesedí u toho stolu s náma?

Ležím, koukám do nikam zmítaná touho být vedle něho, objímat ho, líbat ho. V životě jsem necítila nic podobného. Je to tak těžké zformulovat do slov. Připadám si jako děvka, když vím, že bych s ním chtěla dělat víc než jen to.
Chce se mi křičet, řvát, brečet...

Vůbec nevím na čem jsem, deptá mě to neskutečným způsobem, chci ho hned! Nikdy jsem se necítila tak zmatená a bezradná. Nikdy jsem nebyla takhle v háji, nikdy jsem takhle v háji být nechtěla! A vím, že jediný co mi zbývá je hypnotizovat tu modrou stránku, hypnotizovat mobil a v ruce svírat tu flashku s písničkama který mi dal.

Proč je tak těžké to popsat? Proč je mi totálně jedno jak blbě se budu chovat hlavně když s ním získám třeba jen pár sekund. Proč jsem se cítila jako supermanka, jako nejšťastnější člověk, když jsme se v sobotu večer mlátili polštáři... A proč si připadám jako kretén který všechno posral, právě tím jak jsem se chovala?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama