Leila

//neděle// tejden, dva, tři... co na tom záleží?

24. července 2011 v 19:56 | Leila
Žeru, jak za mnou každý chodí jen když něco potřebuje. Jak do toho malého pokoje, do té místnosti se čtyřmi stěnami, nikdo nepříjde, celý den se neukáže ale jakmile mají na něco chuť, už pro všechny najednou existuju a mám jít něco udělat. Nebaví mě, že mě každý najde, jen když něco potřebuje. Ale já jsem sobecká, když za někým příjdu s tím, že něco potřebuju.

SEROU MĚ! Rodiče, kteří jenom proto že spolu pořád nemluví, jsou rozhádání, jsou hnusí na mě. Když jsem v jedné místnosti s jedním o hodinu později příjde druhý a začne do mě hustit nebo se se mnou pro změnu nebaví! Jo jasně! Já můžu za to, že se kurva neumíte domluvit!

SEROU MĚ! všechny ty skvělá přátelství naslibovaná na konci školního roku, jak všechny vydržej na vždy a další hemzy. PCHE! NIKDO, NIKDO se neozve! Proč já bych pořád měla bejt ta, kdo dolézá? Kdo volá jako první? Od minulýho úterý sedím doma a mobil je pořád hluchý. Mno jo, kdo by obětoval penízky že? Když jsem na skypu, samozřejmě napíše jeden člověk, protože hned v druhé větě zjistím jak strašně se nudí. Já jsem poslední záchrana? Když už nic, aspoň já? Jak každý říkal, jaká jsem skvělá kamarádka a podobné kraviny. Proč bych se měla kurva snažit, když se nikdo nesnaží na oplátku?!

SERE MĚ! tenhle stav, protože to ve mě vře, jsem maximálně nasraná a zoufalá zároveň. Nebaví mě to dusno doma, kdy sestra je věčně v tahu a doma se pomalu nedá dýchat. Nebaví mě ty falešný vztahy, kdy si každý hraje za sebe a pokud se neozvu tak se neozvou. Stejně by nikdo neměl čas. Je přece léto ne?
Bublá to ve mě, chce se mi řvát a poprvý mám pocit, že bych chtěla sama sobě rvát vlasy, jako bych chtěla uniknout z tohohle kruhu tím, že si ten špendlík, který drží náramek, který teď pletu zarazím do prstu. Ale já to neudělám, jsem totiž moc hrdá a navíc, miluju se natolik, že mi to pud sebezáchovy nikdy nedovolí. Nikdy si neublížím a to je snad to jediné co mě v tuhle chvíli těší.

SERE MĚ! že nemůžu cvičit, protože mám hlavu tak plnou myšlenkama, že můžu jen bezcíleně sedět a čumět na blbý dokumenty na Spektrum. SERE mě to maximálně, protože kvůli všem debilům nemůžu jít za svým cílem.
Ale kdepak... Každý o mě říká jak jsem sobecká, myslím jen na sebe a podobně. Proč se tak nechovat? Proč nebýt ta sebestředná mrcha? Slušňačka to dotáhla do tohohle stavu. Snít o nějakým klukovi, co za to ani nestojí? Opíjet se jenom s jediným účelem, schlastat se jak doga i když vím, že budu brečet jak želva. Opíjet se, abych se mohla vybrečet? PROČ JSEM KURVA TAK BLBÁ! A proč já bych měla bejt smutná, že mi nikdo nezavolá? BUDOU lepší lidi, já vím že budou a že konečně prožiju to, co sem chtěla vždycky zažit.

Ale ne. Došlo mi to už před pár dny. Proč furt myslím na druhé? JÁ si budu užívat, protože někteří už to pochopili a žijou si blaze. Ale tohle jsem tím článkem nechtěla říct.

HAHA, jedu do Brna, do té doby si doma udělám další věci, nakreslím pár věcí, dopletu náramek a možná se budu věnovat svýmu miláčkovi bložínkovi. Každopádně, než odjedu, oznámím vám to, protože si sebou NEBERU noťas, takže nebudu a nechi mít přístup na internet, NEBERU si mobil (který stejně za pár vteřin vypnu), který hodím na dno šuplíku a nechci nikoho VIDĚT! a budu v pohodě! daleko od všeho tohodle, od těch debilních "problémů" co mi ničej hlavu. Začíná to ve mě vřít pokaždý jakmile pomyslím na ty planý sliby a spoustu dalších věcí. A kdy se vrátím? Co já vím. Budu tam týden, dva, možná tři... Proč ne? Nebudu na nic myslet a budu v pohodě. Uvidíme jak se tam dokážu dát dohromady, protože takhle na gympl nastoupit nechci. Jako nějaký ukňouraný cholerický budižkničemu. Heh, každým dnem si uvědomujuu, jak se na gympl těším víc a víc... Nemůžu se dočkat!

PS: potřebovala jsem nějak ze sebe dostat tu agresivitu... Zjišťuju že stále častěji v sobě pociťuju zlost a už ji nehcci zadržovat v sobě. Proč bych měla mít dokonalý sebeovládání?
PSS: sprostá slova tam naskákaly samy, to já opravdu neeee.... :D
PSSS: jen pár (opravdu pár) dní a jedu pryč!
Leila

//Sobota// Skončilo to dnešním dnem počínaje 14:30

23. července 2011 v 20:50 | Leila
, tedy respektive o něco později, jakmile skončili reklamy...
Háááá, kdo už tuší? Kdo má v hlavě nápad, co se dneska v životě Leily odehrálo?
Ano, je zřejmé, že tajemství funguje, nebo jsem dítě štěstěny, nebo prostě jsem tak rozmazlená, že to, co si umanu, dostanu. Přikláním se v optimismistickém duchu k Tajemství. I když to, že Tajemství funguje a to, že když si něco umanu, tak to dostanu, jsou vlastně jedna a tatáž věc, jen podaná jinak, aby zněla lépe posluchačům že ano?
(pozor kdo film ještě neviděl, obsahuje moje povídání spoilery)
Nevím, jak se to povedlo, možná, že máme ve sklepě nějakej automat na peníze, nevím. Tento měsíc jsme si prostě neměli nedovolit jakékoliv akce. Bylo to... to je vlastně jedno. Každopádně přijela jsem od babči a asi za dva dny jsem rezervovala lístky na film Harry Potter a Relikvie smrti část 2.
Před filmem jsem se nechala zvyklat a nechala si koupit popcorn a colu, i když jsem chtěla původně zůstat věrná a vzít si mrkev a vodu. Ale co by to bylo za kino bez popcornu a coly, že ano... (nakonec jsem celej popcorn sežrala sama a vypila půl litru coly... co nadělám) a jsem z filmu... rozpačitě nadšená!

Všechno bylo od samého začátku tak akční, že to vlastně bylo celé jenom o akci. Ani na vteřinu film nezpomalil, možná to bylo jeho největší mínus, možná tohle mu právě dodalo tu epičnost, kterou v celém důsledku měl. Byli jsme vtaženi rovnou do děje Voldemortem, přeesně tam kde skončil film první.
Musím říct, že bylo pár momentů kdy mě film naprosto ohromil a já nedýchala a měla na krajíčku. Nevím proč ale poprvé se to stalo u zabezpečování Bradavic, kdy zabalovali hrad do té kopule. Přišlo mi to epické.
Pohled na armádu smrtijedů... Mno, do ztichlého kina jsem prohlásila "ty vole!" ale nedostala jsem po hlavě popcornem :D
Asi nejdramatičtější část bylo úmrtí Snapea a následné vzpomínky. Nikdy jsem postavu Snapea nemilovala ale ani nenáviděla, prostě byla to postava s výborným charakterem, ale k srdci mi nepřirostla. Přesto to byla scéna kdy jsem opravdu měla na krajíčku.
Mno a následná bitva byla prostě epická! Jediné negativum, vadilo mi, že jsme neviděli umřít ani dvojče Wealeových ani Remuse ani Nymphadoru. To mě trochu mrzelo. Dál mě mrzela souboj Bellatrix a Molly. Čekala jsem něco většího a důstojnější smrt pro Bellatrix. A taky si musím postěžovat na český dabing. Ne mrcho, v knížce bylo děvko :D
Když odcházel Harry do lesa a loučil se s Hermionou a Ronem, slza mi utekla. Ani nevím proč, protože brečet jsem měla až později. Druhá mi utekla, dkyž jsem viděla Siriuse... :D
Konečný souboj Voldemorta a jeho smrt mohla být lepší. Epičtější, něco legendárního. Sice jsem nemohla očekávat smutnou hudbu, ale alespoň nějakou hudbu k tomu mohli dát. I kdy, kdyby tam dali něco veselého, zabila bych je :D
Voldy mi umřééél! Opět jsem se nechala slyšet celým kinem, když jsem do ticha, kdy se Voldemort rozpadal na kousky, řekla polohlasem "Voldy né!" mno ani tentokrát jsem nedostala popcornem :D

O devatenáct let později by měli vystřihnout. I když je to stejně blbá scéna jako v knize.
A Draco byl skvělý, ten jeho ublížeňácký výraz je geniální! :D
Prostě zážitek na dost dlouho. Harry Potter má prostě konec jaký si zaslouží a 3D bylo taky dobrý, i když jsem rezervovala sedadla moc blízko. Minule to bylo daleko, takže teď už přibližně vím, kde musím sedět, aby byly 3D efekty dokonalé.
Áááá jsem ráda, že jsem to viděla poprvý takhle v kině a ne na počítači. Vyplatilo se počkat :D

Leila

//čtvrtek// Výjimečně produktivní den

21. července 2011 v 20:21 | Leila
- Jsem DOMA! Jakože jsem doma od babičky. To jsem ale už od včerejšího večera.
- jsem ráda, že prvního zas jedu pryč
- Máme tu obvyklou relaci. Uběhl jeden týden klidu a máme tady opět dva týdny hádek, breku a tak hustého prostředí, že by se dal napíchnout na vidličku.
- dneska jsem stoupla na váhu a málem mě odvezli rychlou
- ALE! byla jsem dnes obzvlášť produktivní!
- Sice jsem nic nepřečetla ani se nenaučila ani nenapsala... ALE!
- Nakreslila jsem Audrey. Už mi zbývá dodělat jen pozadí (takže tak půlka obrázku) ale Audrey samotnou už mám. Už jsem nad tím strávila cca šest až sedm hodin tákže teď mám pauzu.
- Dále jsem dnes byla u zubního. Mám další plombu...
- Taky jsem si natrhala papír do mísy, hezky ho zalila vodou a nechala odpočinou takových 24 hodin. Budeme dělat ruční papír!
- Stále se nemůžu rozhodnout jaký náramek si umotat... Líbí se mi jich dost a chci si vybrat dva z čehož jeden bude rastafariánských barev, ale nechci ho umotat obyčejně... Mno a třetí náramek bude s nápisem... potřebuju něco vtipného a skvělého... mám pár typů ale každý je tak vhodný jen na 80% a navíc si nemůžu vybrat. Nejaké návrhy?
- Zítra začínám dietu..
- Já vím, že o tom melu POŘÁD ale já si prostě nemůžu pomoct! Nikdo mě doma už poslouchat nechce tákže se budu pořád ještě vykecávat tady :D
- A to je asi všechno...

Leila

//úterý// Nikdy to nespasí svět ani se svět kvůli tomu nezhroutí, tak neříkejte, že něco musíte udělat. Je to natolik důležité? Zvolněte a uvidíte, že to půjde mnohem lépe

20. července 2011 v 20:26 | Leila
- Nastavila jsem nový layout. Měla jsem přichystaných asi deset verzí nového layoutu. Stejně jsem si znovu sedla k photoshopu a vytvořila tuhle úžasnou jednoduchost! Jestli se vám to nelíbí, váš problém, protože jsem se stala mírně závislou na fialové.

- Hodlám hooodně kreslit v nadcházejícím týdnu, protože jsem za léto ještě nenakreslila vůbec nic!
- Hodlám v následujícím týdnu zhubnout, protože jsem se tak rozhodla!
- 31.července jedu do Brna a modlím se, aby tam na mě čekala nějaká brigáda
- Je velmi pěkné a milé zjistit, že vás otec nechá utratit všechny úspory a slíbí, že nic za malování pokoje platit nebudu a pak vám oznámí, že ta barva něco stojí a když nebudu nic platit ať taky nic nečekám.
- Ten pokoj BUDU do konce prázdnin mít fialový. Prostě BUDU! Klidně prodám svoje hadry (a že některé bylo hooodně drahé) a vzdám se Pottera, na kterého by se mimochodem možná peníze našli. Takže 700 za Pottera se vyhodit může a 700 za barvu na stěnu ne? Děkuji, milý tatíčku, že si tak ochotný (ve skutečnosti prostě něco nechce udělat pro druhé). Pche, ponaučení zní: Nikdy se nespoléhejte na druhé... Mrzí mě, že jsem všechny ty peníze utratila.
- Mám dočtený Les rukou a zubů, Hunger games: Síla vzdoru, Eon a věnuju se čtení Tajemství přitažliivosti srdce (už podruhé, ale svědčí mi to, protože jsem pochopila další kousek toho co tam píšou.) a začínám číst Pýchu a předsudek.
- Rozhodla jsem se kulturně vzdělávat a přečíst tu nejzákladnější klasiku, kterou snad četl každý. Od Drákula, před Shakespeara, Staré řecké báje a pověsti, Verna, až po Pýchu a předsudek. Jsem kulturní barbar a vím to. A chci to změnit.
- Taky se teď hodně budu věnovat tomuhle místečku. Trochu ho zkulturnit.
- Vybírám si vzor na pletení náramku
- Venku pořád prší! A já mám záda a zbytek zadní části těla hnědý a v předu jsem jak čerstvě padlý sníh :D musí na mě být pohled :D Ale než pojedu do Brna musí být jeden den pěkně ať se můžu rozvalit na sluníčko a musím zhnědnout i na té druhé straně :D
- Mám hodně plánů na týden že?
- Taky si potřebuju nakreslit Audrey, shlédnout snídani u Tiffanyho, nakreslit Kurta (Nirvana), uplést dva náramky, vymyslet, kde sehnat peníze, cvičit, zhubnout, zajít k zubaři, zajet do knihovny, zajet do druhé knihovny, napsat sem recenze na knihy, dočíst Pýchu a předsudek, opálit se, dohnat spánkový deficit z toho, když jsem nemohla spát po knížce Les rukou a zubů, napsat pár článků, kterýma vás chci obšťastnít, protože musí být nuda číst jen jak něco chci udělat anebo recenze na knihy, jo a taky jsem chtěla psát...

- Proč já si toho tolik naplánuju, když vím, že polovinu stejně nesplním. Ale teď se cítím nějak plná elánu. Zjistila jsem, že jsem pokaždé řekla že to být MUSÍ! Tajemství mi ukázalo, že to tak být nemá. Trochu jsem se uvolnila a vlastně si uvědomila, že na tom jaký obvod bude mít moje noha na konci prázdnin tak nezáleží. Nespasí to svět a když se to nepovede, asi se mi svět nezhroutí. Dneska jsem se probudila s nadšením, že budu cvičit. To nechápu, vždycky se mi tak nechtělo... A teď najednou... to jde :D

Leila, která jde pracovat na těch článcích

//Sobota// Asi jsem se trochu zcvokla... Organizace organizace organizace

16. července 2011 v 21:43 | Leila


- Vážně je lepší milovat věci, protože ty neublíží tak jako lidi.
- Poslední dny jsem šíleně neproduktivní! Jediné co dělám je to, že se povaluju u noťasu a venku sbírám borůvky, kterýma se potom cpu.
- Zase mám pocit, že nic nestíhám (dlouho trvalo než se opět dostavil, jen co je pravda). Chtěla bych dělat tolik věcí a každá mi zabírá šíleně moc času! Proč nemůžu mít jeden na čas nenáročný koníček?
- Zjistila jsem, že bez předlohy (jako obrázek v počítači) nedokážu nic nakreslit... Potřebuju si podle něčeho nakreslit kostru a pak můžu kreslit sama a třeba obrázek úplně předělat, ale z hlavy obrázek nedám. Vypadá to potom šíleně zle.
- Nevím jak provést organizaci svého času. Když se budu věnovat všem svým koníčkům, potřebuju celých 24 hodin a přece nemůžu být nonstop produktivní. Jenže když odpočívám, připadám si tak nepotřebná a na nic...
- Potřebuju si konečně utřídit všechny meme, do kterých jsem přihlášená, protože je vůbec nedodržuju. Omlouvám se...
- Přestala jsem skoro číst! Dneska jsem ještě vůbec nečetla. Celý den jsem zase čuměla do počítače a ani tam nic produktivního neudělala. Připadá mi, že moc mrhám čase, prázdninami. Přitom mě to, co chci dělat naplňuje pocitem, že něco zvládnu.
- A samozřejmě to vůbec nemá takový podtext, že když něco dělám, nemyslím na idiotské vzpomínky, věci... na určité lidi...
- Kdežto dneska, když jsem nic nedělala, jsem měla plnou hlavu trapasů, vzpomínek, minulé třídy, spolužáka...
- Za všechno může moje lenost a počítač!
- Zjistila jsem taky, že se moje pokožka obličeje zlepšuje, čím míň jsem na počítači... Jak úděsné zjištění... Máti bude štěstím bez sebe a pořádně se na mě poveze :D
- Taky jsem zjistila, že počítač ze mě vysává energii a taky dobrou náladu. Dneska jsem se ani jednou nezasmála!
- Ale v poslední době jsem se moc nesmála tak nějak celkově...
- Ani tady není čemu, i když já se vždycky dokázala bavit i bez cizí pomoci...
- Připadá mi, jako bych ztrácela ten svět uvnitř sebe a celkem hodně mě to depprimuje...
- Sakra! Stále nacházím věci, kterým se chci věnovat a na které nemám čas! Zabíjí mě to, a pak nedělám nic abych něčemu nenadržovala, nebo já nevím, proč nedělám nic!
- Den má 24 hodin z toho spím tak deset, takže 14 hodin volných! Sakra to už je dost času na něco ne?
- Organizace, organizace, organizace...
- *kolébá se ze strany na stranu a mumlá si pro sebe*
- Je sranda psát všechno co vás napadne, právě totiž sledujete moje myšlenkové pochody...
- Děda zboural stromy, nemám kam pověsit houpací síť... Jsem vám jakože zapomněla říct...
- Od úterý jsem nebyla ani na skypu... Nějak mě to neláká
- Zjistila jsem, že Tajemství zvládám využívat v menších věcech... Teď se soustřeďme na větší... Co třeba... kino Harry Potter 3D ? :D když to vyjde snad leknu štěstím :D (je to nereálné, protože neoplýváme financemi) a když to vyjde... co třeba... ta představa pokoje co mám v hlavě? :D ale to už moc sním ne? I když...
- Chci obnovit twitter
- Vnést řád do zveřejňování článků a naučit se pravidelnosti
- Chci zveřejňovat více recenzí
- Chci si nakreslit Audrey
- Chci konečně cvičit
- Chci si uplést (náramky přátelství) náramky a záložku do knížky
- Chci upravit tenhle blog... je tu chaos...
- Poslední dobou nenávidím ve věcech chaos...
- Protože ho mám v hlavě?
- Mimochodem... už stojí na prahu... Ještě dva kroky a bude pryč! Ale poslední dva dny se nepohnul zmetek!
- Chaos...
- Tiše se zvedá a šeptá organizace, organizace, organizace...
Leila

PS: rozhodla jsem se vám jako bonus sepsat činnosti které mě baví a kterým se chci věnovat :D to máte radost že? :D
PSS: ke každé jsem něco napsala, i když pokaždé něcoo jiného. Takový můj komentář...

  • kreslení - na konci léta jsem chtěla být schopná nakreslit portrét a kreslit podle fantazie... Jenže v poslední době mě fantazie opustila a z hlavy kreslit stejně neumím... Taky si chci nakreslit pár svých oblíbenců, kteří by měli přijít na zeď a taky jsem se chtěla konečně pustit do vymýšlení svých postav, tedy OC a jejich výtvarného ztvárnění... Bohužel to nevím jak udělám, když si nepamatuju ani jeden (!!) obličej a nedokážu si žádný představit. Ani obličeje své rodiny si nedokážu v hlavě vybavit... A taky je nneumím samozřejmě kreslit že?
  • psaní - chtěla jsem konečně pohnout s Tělem pavučin i když to není originální povídka a celkově je její nápad asi dost ohraný. Chtěla jsem překopat Mafii, což je projekt který se tu kdysi objevil, ale ani první kapitola nebyla dopsána. Jenže nevím, jestli bych dokázala být věrohodná, udělat věrohodné prostředí. O svých spisovatelských schopnostech hodně pochybuji.
  • náramky přátelství - před asi dvěma lety jsem pletla jeden náramek za druhým, ale jak to u mě bývá, omrzelo mě to. Před pár dny (než jsem jela k babičce) jsem oprášila krabičku a míním si jich pár umotat. Momentálně přemýšlím nad vzorem jednoho, jak provést druhý, a nápisem na třetí (první dva si chci uplést v rastafariánských barvách - červená, žlutá, zelená :D). Taky mám už celkem pochroumanou záložku do knížek, která se mi věčně ztrácí. Mám ji asi dva roky, je na ní L z Death Note a je už hodně poničená, jelikož je z papíru podlebeného tenkým výkresem. Potřebuji něco, co vydrží! Přemýšlím o konceptu a vzoru... Nějaké rady?
  • blog - nový layout, koncept, víc profesionality... Momentálně váhám nad dvěma podobama. Víte jak, když se plně začnu věnovat třeba knížkám, brzo budu chtít být profesionálnější a tak. Jenže z blogu vymizí to kouzlo tvořivého člověka, takové to deníčkovské vzevření. A to by mi vadilo, ale v této fázi mi nepřipadá blog tak... dobrý, na úroovni. Víte jak to myslím? Když koukám na blogy zaměřená na knížky, na recenze a tak, připadají mi lepší než tenhle blog. Ale já chci svůj deníček! :D Ale mít skvělý blog taky...
  • recenze - ach ano. Je jich tu strašně málo, ale připadají mi nijaké. Neoriginální. Ráda bych je obzvláštnila. Připravuji novou formu, která bude sice náročnější na čas a přípravu, ale já budu spokojená. Ráda bych recenzí přidávala stále víc a víc...
  • čtení - čtení mě baví. Nemusím na nic myslet, nemusím nic vymýšlet, jen se nechám unášet příběhem, který právě čtu, a představuju si to... Je to únik z reality, prostě relaxace, potěšení... jenže sežere spoustu času a všechno co je tady zmíněno dělám ráda taky...
  • angličtina - chtěla bych se umět plynule domluvit. Koukat se na filmy anglicky nebo s anglickými titulky a vědět o čem to je. Stejně je plno věcí, které nejsou do češtiny přeloženy a já bych se na ně moc ráda koukla/shlédla/přečetla atd...
  • anglické knihy - stejně tak je plno knih, které ještě nejdou přeloženy do češtiny a mě se nechce čekat. Nebo vůbec přeloženy nebudou. Stejně to musí být krásný pocit přečíst knížku v angličtině a nemuset dumat nad každou větou. Třeba jen jednou za stránku hledat ve slovníku. Nebo třeba zajít až tak daleko, že překládat pro ostatní. Chtěla bych si přečíst City of Fallen Angels... do konce prázdnin, prosím!
  • spaní - miluju spánek, miluju odpočinek. Je léto a já chodím spát nejpozději v 11!! Když uvážím že minulé léto jsem chodila spát kolem třetí čtvrté ráno... Ale zase jsem vstávala kolem jedné odpoledne, připadala jsem si celý den jako mátoha bez energie. Doma teď vstávám v sedm, tady u babičky kolem devíti a to se budím normálně v sedm ale ještě ležím a povaluju se. Připadá mi, že je pak den delší, veselejší, víc se toho stihne, moje pleť je lepší, nemám kruhy pod očima a celkově se mi to zdá vymakanější :D
  • cvičení - můj věčný problém, zdroj mnohých depresí. Čím víc chci, tím míň se dokážu donutit. Každopádně já vím, že na konci prázdnin budu mít svoji vysněnou váhu a do příštího léta už ideální postavu, protože nejsem blázen abych čekala perfektní vyformování postavy, bříško stehna a ruce samý sval za šest týdnů prázdnin. I když by to šlo, ale já vím, že bych takové cvičení vydržela den, dva a pak bych odpadla a nevrátila se k tomu. Je to prostě moje prokletí, protože se k tomu nedokážu donutit i když tak moc chci a furt o tom melu :D
  • filmy - jak dlouho už jsem neviděla nějaký nový film?! K zbláznění! Včera jsem si stáhla (koupila! :D) snídani u Tyffaniho, ale je to žalostně málo. Potřebuju nové seriály (ale to vyžaduje spouuuustu času! (u počítače)) a nové filmy a... Leila potřebuje kinematografii!!!
  • anime - chtěla jsem se podívat na pár nových kousků, oživit si některé staré ke kterým se ráda vracím. Už nikdy asi nebudu posedlá, že bych o tom básnila a myslela jsi jak jsem otaku a tak. Nevydržím hledat hodiny nové anime, rozplývat se nad něčím ale na anime se asi vždycky kouknu ráda, to my myslím zůstane...
  • sledování dokumentů - spektrum, discovery, national gheograpphy (u babičky: travel, paprika, viasat history, viasat exploer, fashion...) nějak mi to přirostlo k srdci a na nic jiného se v televizi už prakticky nedívám (vlastně... nedívám se na nic jiného :D) je to takové.. nechci psát poučné :D... prostě vždycky jsem dokumenty milovala a vždycky budu :D
mno a co jsem si slíbila mimo jiné, že o prázdninách udělám, kromě výše zmíněných?
  • chemie - díky určitým věcem o kterých se zde radši zmiňovat nebudu... :D nevím z chemie z devátého ročníku vůbec nic, tudíž na gymplu propadnu a já potřebuju první rok zazářit aby mě ti učitelé brali... a běžte někam s tím, že si na vás neudělaj obrázek, protože oni si ho dělaj a taky vás podle toho obrázku hodnotěj a vždycky to tak bylo a vždycky bude. Běžte někam se spravedlností, protože když poprvé umíte a ještě jste milí, učitelé vás budou žrát... znám to z vlastní zkušenosti jak z jedné strany kdy vás milujou tak i z té druhé strany... (pak jsou tu vyjímky co milý lidi co jsou chytří vyloženě nemaj rádi a snaží se je zadupat... i s tím mám zkušenosti, ale těhle typů je žalostně málo... teda já natrefila zatím jen na jednoho) ale to by vydalo na celý článek...
  • přepsání sešitů - staré sešity ze kterých se můžou hodit poznatky a tak dále, ale doma mi překážejí a je jich celkem dost. Chci je vyhodit, spálit, zapomenout na devítku. Jenže co když něco z toho budu potřebovat? Proto si je chci přepsat do počítače, kde nebudou dělat bordel a ty papírový můžu s klidem spálit :D
  • matika - och ten předmět jsem milovala... teď ho pomalu nesnáším, protože mi nejde... asi začínám trpět postupným hloupnutím, protože s koncem devítky to šlo se mnou s kopce. Kdybych nebývala věřila tajemství asi mám taky tři trojky. A v matice by byla jedna z nich, protože mi tam rozhodně známky neodpovídali jedničce.... ach naše třídní byla zlatá :D

//čtvrtek// Jsem na rehabilitaci své duše a zkouším se kreativně projevit...

14. července 2011 v 12:48 | Leila


- V úterý jsem byla na grilovačce, bylo nás tam pět a já se přesvědčila, že lidi ze třídy jsou individua

- Od úterka jsem také změnila místo svého bydliště, tedy jen na pár dní, a to k babičce. Nacházím se tedy u babči a mám tu spoustu věcí, které chci udělat a věnovat se tomu.

- Včera jsem ležela na dece v trávě, četla poslední díl Hunger games, poslouchala letní hudbu a měla na hlavě slamák. Asi opravdu začalo léto...

- Stala jsem se závislou na pomerančovém džusu a borůvkách

- Ležím a opaluju se (u mě to ale nejde, buď se neopálím vůbec nebo vypadám jako rajče... takže vypadám jako rajče :D) a přemýšlím o všem možným, o spoustě věcí, které mě trápí i které mě netrápí...

- Mám knížku Tajemství přitažlivosti srdce a teď pracuju na tom, abych z vnitřní místnosti sebe sama vyhnala toho člověka... Na začátku týdne bydlel, teď už jen stojí s jednou nohou na prahu... Takže se to snad brzo povede... :-)
Ale zjistila jsem, že nejde si říct "tak teď vypadneš!" ne a ne. Takhel to nefunguje. Zkoušela jsem to na začátku a opravdu to nefunguje. Ten člověk tam pořád je. Myslím, že to vyřeší jen čas.
I když to třeba nečekám, najednou (i když dělám cokoliv) se mi zjeví ta místnost (nebo přímo práh té místnosti) a on se pohne třeba jen o jeden krok... Ale každým krokem se přibližuje tomu, aby odtamaď vypadl :-D

- Přemýšlím jak to tady změnit. Chytají mě totiž záchvaty, kdy přemýšlím a sním o holkách, které jsou jako porcelánové panenky. Tak křehké, jakoby je i sebemnší dotek mohl rozbít a v těch slamácích a šatech leží v houpacích sítích a čtou nějakou knížku, nebo malují, nebo pletou, nebo pijou čaj... Je paradoxní, že se mi líbí tyhle holky a přitom se mi líbí i holky které nejdou pro urážku daleko, ty odvážné, co se nebojí udělat první krok. Paradoxní a já stále nevím kam patřím já...

- Čím dál víc se těším na gympl. Zatím se vůbec nebojm, nebo tak něco. Prostě mám čirou radost, že nemusím do té záklnadní školy ještě další rok. Akorát se trochu bojím, že nezvládnu to, co jsem si slíbila, tedy, že budu spokojená sama se sebou než tam nastoupím. Doufám, že to dám, protože můj cíl není nereálný, jen by se mi muselo chtít. Často jen ležím venku a přemýšlím, proč když tak moc chci zhubnout nebo spíš vytvarovat určité partie, proč když tak moc chci a čím víc chci, tím míň toho dělám a tím míň se dokážu přinutit vstanout a jít třeba cvičit... Nějaké rady?

- Trápí mě teď spousta věcí a nevím jak je mám vyřešit...
- Byla jsem v pondělí v knihovně, půjčila jsem si pár knížek a myslím, že na dýl jak na týden mi ty knihy nevydrží... Moc čtu :D
- Jsem teď hodně zmatená...
- Mám několik nápadů, co chci nakreslit a udělat...
- Musím změnit layout blogu...

Leila

//Pátek// Já pochopím tu knížku a střední si prostě užiju!

8. července 2011 v 19:38 | Leila


Doufám, že jste se všichni včera dívali na světovou premiéru Harryho Pottera. Vyvolává to ve mě takové zvláštní pocity, které ve mě nevyvolal ani konec devítky. Takový pocit, kdy si vážně uvědomujete, že jedna éra končí, že už nic dalšího nebude. Tímhle filmem to končí a už nikdy nebude takové to čekání a napětí, které nás provázelo neuvěřitelných deset let. Mnoho lidí na Harrym vyrostla. je to zvláštní, že teď to končí...

To jen tak na okraj, abyste byli v obraze, co jsem dělala včera večer.

- Mimovolně se mé myšlení opět stáčí akorát k řešení mé postavy. Za což jsem snad poprvé ráda, jelikož jsem dnes vyhrála malé osobní vátězství, kdy jsem nepomyslela ani jednou na nějakou souvislost či vzpomínku týkající se jednoho určitého člověka. Což je super.
- Dále jsem si koupila knížku. Leila byla ve škole totiž oceněna knižní poukázkou, kterou se rozhodla využít ke koupi knihy: Tajemství přitažlivosti srdce. Jsem tak ve čtvrtce a vidím, že si to budu muset přečíst několikrát. Moc to nechápu, ale tuhle knížku pochopit musím a naučit se to praktikovat. Jelikož Tajemství opravdu funguje (nikdo mě nepřesvědčí o opaku, protože stále nacházím ve svém životě věci, které jsem si přála třeba před dvěma měsíci), tak proč by nemělo fungovat i tohle že?
- Opravdu se sebou začnu něco dělat. Musím a přitom muset nesmím. Pokud něco musím, nechce se mi do toho a pokud je to namáhavé tím tuplem. Táákže musím udělat ze cvičení a zdravého jídla zábavu. Nevíte někdo jak?
Každopádně to potřebuju zjistit rychle. Připadá mi, že volno neskutečně letí a já nemám zatím nic! Žádné výsledky, ani jsem ještě nekreslila, nepsala... Ale čtu to jo... Za chvíli mám dočtenou Levou ruku boží.
- Nevím proč, ale dnes když jsem jela zpátky z toho obchodu domů, jsem se koukala na mraky, vítr mi cuchal vlasy a já se cítila konečně volná. Taková... svobodná. Jakoby odpoutána od školy, připadalo mi, že konečně začali prázdniny a moje mysl mi sama připomněla, že jsem se rozhodla si je užít. Žádné trápení už do září nechci vidět a jelikož si mám v plánu nejlepší léta živote - střední užít neskutečným způsobem, pak trápení neberu v potaz ani později. Nějaký stres může být, bez něho to nejde, ale ne smutek... NE!
- Doufám, že rodiče jen neslibují plané řeči a splní to, co plánují. Tedy, k čemu jsem je nějak dostrkala. Nejspíš se sestrou dostaneme větší pokoj a myslím, že nikdo nebude nic namítat proti těm fialovým stěnám, dokonce už jsem si vybrala nové povlečení na postel a hledám všude možně deku (neboli přehoz na postel) v rastafariánských barvách... Dokážu strávit hodiny (<- !!!) přemýšlením jak ten pokoj zařídím, co si tam chci dát. Peníze neřeším, vracím se k zásadám tajemství. Vím, že ten pokoj bude jednou podle mých snů...
- Dneska jsem se opět jen válela a jedla. Je to se mnou zlé, jde to z kopce. Potřebuju to brát jako zábavu co dělám ráda... Jenomže jak to přepnout?

Leila
-

//čtvrtek// potřebuju někam vypadnout

7. července 2011 v 10:45 | Leila


Zjistila jsem, že nemůžu mít všechny články stejný. Zaprvý by to byl nudný stereotyp a za druhé to prostě není reálné. Musela bych psát v jednom kuse v jedný náladě. Někdy není nálada na vtípky a když není nálada, nepůsobí to věrohodně a lacině. A někdy je nálada až moc. Takže vlastně nejde psát pořád stejným stylem. Kdo mě "zná" a čte moje články dlouho, myslím, že by mohl poznat, když nějaký článek napíšu já.

To jen tak na úvod.

V mém životě je chaos nad chaos. Z úterý na středu jsem spala ve stanu a připadalo mi, že konečně začali prázdniny. Šli jsme opravdu dlouhou štreku pěšky. Asi tak patnáct až dvacet kilometrů. Jen tak, z hecu.
Pokaždé když už myslím, že jsem v pohodě se K. objeví zrovna tam, kde jsem já. A opravdu já ho potřebuju NEvidět. Jinak se z toho hnusnýho stavu mý mysli nikdy nedostanu. Každopádně včera mi zarazil do zad poslední bombu a já ztratila veškerou naivitu. Myslím, že si to budu pamatovat ještě dost dlouho na to, aby se mi pokaždé vlela do žil bojovnost, takže není třeba to tu psát. Moc se mi o tom mluvit nechce.

Ve čtvrtek (tedy dnes) budu celý den zatvrdlá v obchodě, jelikož tady jsem jako společnost taťky. Budu tu i zítra a polovinu soboty a v pondělí taky.

V úterý máme grilovačku s pár lidma ze třídy. Upřímně? nechce se mi tam. Vůbec se mi tam nechce, protože mezi pozvanýma jsou tři lidi se kterýma se bavím, z čehož dva mě jistojistě pomlouvají. Je to teď takové zmatené.
Připadá mi, jako by se celá třída spikla proti mě a Paní K. Nikdo nám nepíše a po městě kde bydlíme se šíří různé pomluvy. Zamrzelo mě, že tohle celá třída začala dělat až po tom, co skončila škola. Až po tom, co se ujistili, že už se nikdy nemusíme vidět a že ani já ani Paní K. se nemůžeme vlastně nijak bránit.Hlavně že ve škole byli všichni takoví kamarádi a hlavně ve chvíli kdy bylo potřeba opsat úkol. A teď po nás neštěkne ani pes... Mrzí mě to, protože bylo ve třídě pár lidí, o kterých jsem si myslela, že zůstanem kamarádi. A od těch jsem dostala třeba největší bomby. Myslela jsem si, že jsem žila ty čtyři roky ve světle, kdy bych neprozradila žádné tajemství. A najednou dostanu vynadáno do krav, že jsem po městě něco rozkecala? Miluju pomluvy a miluju lidi co jim věří.
Víte, že jsem se vyspala už s pěti klukama? Jse se jenom tak včera dozvěděla...
Zklamalo mě pár lidí a zadupalo mě zpátky na dno.

Nenávidím takové lidi. Ještě, že teď jsem celý den v tahu... Jsem za to ráda a pak se prostě spakuju pojedu k babi a pak pojedu do Brna na čtvrnáct dní. A budu někde v tahu asi zbytek prázdnin. Poslední týden půjdu ven a všichni budou prostě valit oči jak jsem se změnila a jak budu d-o-k-o-n-a-l-á. Vím, že dokonalost neexistuje ale jsem přesvědčená, že pro sebe dokonalá můžu být. Nechci být pro nikoho, chci pro sebe se udělat dokonalou. A jestli to dokážu, zvládnu maturu. Jestli se budu cítit uvnitř sebe v pohodě, tak se budu moct soustředit na učení a ještě si užívat života. Jak já se těším na ten gympl!

Nový skype, smazaný facebook, výběr kamarádů, mazání lidí z mobilního seznamu...
Nový život?
Leila

//pondělí// Prý nebude o prázdninách nuda

4. července 2011 v 16:31 | Leila


Sáákryš!
A to jsem si říkala jak každý den prázdnin budu neco podnikat a žádný den nebudu sedět u počítače dýl, jak tři hodiny, ať z těch prázdnin taky něco mám. Tůůdle!
Už druhý den sedím u počítače (ležím) a neskonale se nudím! Dokonce jsem vytáhla Playstation a ve chvílích nouze zabíjím čas tímhle. Jenomže mě všechno baví tak pět minut, a pak jsem tím tak otrávená, že musím jít dělat něco jiného. Takže jenom ležím, spím a jsem u počítače. A žeru i když je mi z každého jídla blbě. Když nic nejím mám hlad a je mi zle a můj psychický stav se zhoršuje. Ovšem když jím už po třetím soustu se mi chce zvracet. Co mám jako dělat?

Zkoušela jsem malovat. U čtení usínám nebo mě bolí hlava. Zkoušela jsem chtít plést náramky, ale jakmile jsem se podívala na krabici s bavlnkama přešla mě chuť. Chtěla jsem se začít věnovat angličtině. Přeložím jedno slovíčko a konec. Chtěla jsem si přepsat sešity ze školy do počítače ať je můžu vyhodit. Pche, furt leží uprostřed pokoje na zemi.

Mám asi nějakou chronickou lenost.
Každopádně za to možná může i to, že mou mysl momentálně zabírá hlavně jediná věc a to jsem sama já. Bohužel svůj chaos v hlavě vyřeším jedině tím, že budu vyčkávat, protože to vyřeší jedině čas. Každopádně se zevnějšek toho mohu udělat spoustu. Jenomže mi chybí ta zatracená vůle. Proč to nejde bez ní?

Ale já to potřebuju. Potřebuju být na konci prázdnin dokonalá a hlavně si potřebuju dokázat, že na něco mám a že něco zvládnu. Poslední čtyři roky se mi všechno hroutilo pod rukama.
A vím, že tohle mě udělá šťastnou. A ne, není to můj sen mít míry 90-60-90. Až budu taková jaká chci být, tak můžu přestoupit k dalším cílům, jako je maturita a podobně. A až to bude, přestoupíme k dalším mnoha a mnoha cílům, které prostě splním. Ale ke všemu potřebuju tu vůli, kterou doufám tímto prvním cílem získám.

Proč o tom melu? (protože se někomu potřebuju vykecat) Protože jsem se rozhodla trochu si k tomu pomoct blogem. Určila jsem si pár cílů. Rozhovořím se o nich a pak se vrátím k té pomoci blogem.

  • Jako nejhlavnější cíl jsem si zvolila zhubnout šest kilo. Což máme tři kila za měsíc. Myslím, že je to cíl, který mi na zdraví neuškodí a je navíc celkem reálný a navíc se s ním bohatě spokojim.
    Prostředky: Omezení jídla a sladkého (anorektičit se vážně nechystám, ale když na obídek sníte devět knedlíků nějaké to omezení potřebujete)
    Cvičení: zumba fitness a cardio party, a běh přibližně 2 km pokud bude hezky
  • Druhý cíl je si postavu vytrénovat aby mi nevysela kůže a když budu chodit abych neměla stehna jak třesavku.
    Prostředky: Posilování
    Cvičení: Sed lehy, výkopy
  • Kondička, jinak mě na gymplu rozcupujou, když neuběhnu skoro nic.
    Prostředky: Běh
    Cvičení: Běh
  • Ohebnost, jsem totiž ohebná asi jako kus betonu. Potřebuju se trochu rozhýbat, abych třeba v gymnastice nebyla za úplný pako.
    Prostředky:
  • Další cíle jsou méně důležité, kažopádně ještě dost. Všechny mám sepsané v jednom sešitě a je toho hodně.
  • A poslední cíl, který je stejně tak důležitý je zapomenout...
Nevím, jestli vám tu mám vypisovat všechny cíle a plány, co chci za prázdniny stihnout. Bylo by to dlouhé a nikdo by to nečetl..

Každopádně jak to souvisí s blogem? Jednoduše zde budou k vidění i moje pokroky. Samozřejmě nemíním přestavovat blog, všechno zde zůstane a bude nadále přibývat, jenomže byl původně vytvořen k tomu, abychom si zde vylévaly svá srdce a tak se tady bude objevovat i toto. Jen nevím jestli to zveřejňovat jako samostatný článek do rubriky Životník, nebo to zveřejňovat jako samostatný článek v samostatné rubrice anebo to strčit do mých výkeců a skoro zážitků...
Poraďte...

Cítím, že k tomu potřebuju blog jinak bych vás nezatěžovala. Ale tak se budu muset alespoň stydět, že jsem to nesplnila. Do konce týdne chci zhubnout dvě kila. Vím, že je to hodně, ale myslím, že rychlý začátek dobře nastartuje ten program a potom to bude snažší. Navíc, když tohle překonám budu fakt borec a budu se cítit šíleně dobře. Takže ahoj cíle, Leila tě pokoří!!

Leila

//Neděle// Zhluboka se nadechnout a pořádně se od toho dna odrazit

3. července 2011 v 12:26 | Leila


Zdravím vás,
určitě jste všichni šíleně naštvaní, že vám každý den nepřínáším novinky ze svého chaotického života, nebo prostě, že tady většinu času nejsem. Určitě už vás unavuje jak jsem tady tak měsíc a pak se třeba na čtrnáct dní odmlčím. Popravdě mě to sere taky.

Co se dělo v mém životě v posledních týdnech? Nuž, nebylo to lehké. Neměla jsem náladu na nic a na nikoho, řekněmě, že o tom nechci psát, mluvit, ani na to vzpomínat. Chci prostě zapomenout a to doslova. Nejraději bych asi celý červen ze své paměti prostě odsranila. Šlo to z absolutních výšin do nejhorších nížin a já si sáhla na dno. A pak? Jsem se potápěla dost hluboko na to, abych měla právo na to všechno ignorovat. Jeednoduše řečeno? Všechno se posralo.

- Poslední den školy, vysvěčení (mám jen dvě dvojky), dále pak taky program našeho rozloučení, které nám učitel co to organizoval totálně zhnul, ztrapnil a udělal si z toho show vlastní osoby.
- Rozlučák tentýž den, byl snad ještě horší. Zkončil totálním fiaskem ale jedno pozitivum to mělo. Uvědomila jsem si, že je opravdu totální konec.

A dál? Nechci o tom psát, je to šílené a já vážně potřebuju zapomenout

Každopádně jelikož venku chčije a chčije, tak to tady přestanu zanedbávat a trochu se tu o to postarám a vylepším. Potřebuju trochu protřídit rubriky a doplnit všechny challenge. Tímto se omlouvám (opět) všem u kterých jsem zapsaná...
Mno každopádně začaly prázdniny a já jsem za to šíleně ráda. Moc se těším na nové prostředí školy a vlastně všechno co mě po prázdninách čeká. Doufám, že jsem si smůlu za ty čtyři roky na týhle škole vybrala do dna a těď mě čekají zase čtyři roky štěstí. Potřebuju se vzpamatovat a začít si užívat.

Možná změním i layout...
Venku furt chčije...
A prej že každý den budu venku a přes den na počítač nešáhnu...
Kdyby mi aspoň nebylo tak blbě...

//středa//Já vím,že vás šíleně otravuju

22. června 2011 v 21:29 | Leila


(<- potřebuju nový avatar!)
Taky vám někdy připadá, že si něco zoufale přejete, aby už to něco bylo, a čas běží tak šíleně pomalu? Přeju si, aby byl pátek, protože pátkem všechno začíná. Ten den je kritický a pár vyvolených to ví. Všichni, kdo vědí se na to těší. Je to risk. A kdo neriskuje, ten nevyhrává. Jenže... co když prohrajeme, co když prohraju tuhle hazardní hru?
Bojím se, že to skončí špatné. Jdeme v šesti na výlet a vlastně se to dá nazvat trojité rande. Jenomže my dva jsme si nic nedomlouvali. Bojím se a zároveň šíleně těším, protože už vím, jaké to je, když vámi projíždí elektrický proud, když se někoho dotknete. Protože na té přednášce v úterý jsem byla tak šíleně šťastná....

Držel mě za ruku a bylo dost k popukání to, že když se otevřeli dveře (a my jsme seděli úplně v zadu) rychle jsme se pustili. Myslela jsem se, že už jsem zažila jaké to je být zamilovaná. Heh, myslím, že tomu, když se mě dotkl a já byla paralyzovaná elektrickým proudem v břichu mi poletovali minimálně potlouky... Je to zvláštní, myslela jsem si, že nikdy nezažiju ten tolik omýlaný pocit. Zkuste si zůstat na místě a vydržet to chvění po celém těle, když vás jenom drží za ruku.

A nejlepší je, když jsem zjistila, že nejsem ta zakřiknutá chudinka, co jsem bývala. Že umím a můžu udělat první krok a nemusím čekat na něho. Že můžu a umím být hodně troufalá...
Že bych v sobě měla přece jen něco z těch zlých holek?

Těším se na pátek, těším se na něděli, kdy jedu s Rikki na výlet a vracím se až v úterý večer. Pěkně se to poskládalo, protožě pak jen středa a čtvrtek a prázdniny začínají! :-) (<-první smajl za článek)

Připadám si šíleně nevyrovnaná a závislá. Moje nálada se střídá šíleně rychle. Za jeden den dokážu být v extázi a v další půlminutě je mi špatně až fyzicky. V té chvíli pomáhá jen jedno. Usnout na pár chvil a na všechno zapomenout. Proč je moje nálada závislá na tom jestli jsem s ním nebo mi "dávka" vydrží celé odpoledne? Proč je mi tak šíleně zle, když večer hypnotizuju tu zatracenou modrou stránku?

A víte co? Já vím, že vás tohle nebaví, já vím,že všechny těmahle kecama otravuju. Já vím, já to vím! Vím že už ani nečtete tyhle patosy, jakmile si přečtete první odstavec. Vím to, ale nemůžu si pomoct. Kdybych to měla držet v sobě puknu, protože taková přemíra toho, co se ve mě hromadí je až k neunesení.
Šíleně se bojím dalšího dne... Každého dalšího dne...
Leila

//Neděle// Vážně jsem někdy tvrdila, že jsem v háji? Sakra a co je potom za stav tohleto?!

19. června 2011 v 19:55 | Leila


Ležím v posteli a bezmocně zírán na facebook. Nechci si přiznat, že jsem tam jenom kvůli němu. Příjde nebo nepříjde? Napíše mi? Mám mu psát já? Každou minutu si připomínám, jak jsem včera dostala zkrat do šedé kůry mozkové. Propsala jsem asi stovku... S ním. Byla jsem totálně mimo a přitom jsem nic nepila. Musel mít ze mě šílenou legraci, jen se smát. Chtěla bych se taky smát.

Vlastně mi vůbec nevadí, že jsem mu psala. Vlastně mám ze včerejšího odpoledne celkem dobré pocity. Vlastně vůbec nevím, proč je mi tak strašně zle. Chce se mi ječet, řvát, vzlykat, naříkat. Ležet v posteli a v životě už nevylézt. Chci se donekonečna nudit na internetu, chci být sama, chci malovat tak jako dřív. Ale já jen ležím, jsem na každýho hnusná a protivná. Jen hledím do zdi a nejraději bych si někam zalezla a objala kolena. Nejraději bych jela za ním a všechno na něj vykřičela a pak se zhroutila v slzách na zem.

Vzpomínám si na leden, kdy jsem říkala, prohlašovala jak šíleně jsem v háji, jak jsem šíleně v háji z Pana Tajemného. Vážně tomu tak bylo? Každou minutu jsem si přehrávala chvíle ve škole, kdy jsem s ním byla ve třídě. Představovala jsem si jak jsme spolu venku, na pikniku. Šílená romantika že? Ale... Ty představy asi neobsahovaly jeho. Já věděla, že si představuju Pana Tajemného, jenomže v těch představách byl jen kluk bez tváře, vlastně jsem si nás spolu představit nedokázala. A vlastně ani nevím, proč jsem to tady popsala. Byla jsem šťastná za každou minutu s ním ve třídě. Když jsem ho mohla pozorovat stačilo mi slyšet ty jeho (přiznejme si to) idiotské hlášky plné urážek. Bavila jsem se jimi, chtěla se posmívat lidem, kterým se posmíval on. Byla jsem v háji, jak tomu s oblibou říkám...

Tak doprdele, co je to se mnou teď?

Když jsem včera šla přes louko/les domů po tvářích mi tekly slzy. V ruce jsem svírala mobil, myslím, že kdybych víc přitlačila, praskl by mi displej. Šeptala jsem jenom "odepiš,odepiš..."

Doma jsem si sedla do postele k rohu objala kolena a měla až nechutnou touhu rozeběhnout se ty tři kilometry zpátky za ním. Bylo by mi v tu chvíli jedno, jestli bych vypadala jako blázen. Když včera řekl, že s náma ven nejde, opustila mě veškerá nálada. To se nedokážu bavit, když nesedí u toho stolu s náma?

Ležím, koukám do nikam zmítaná touho být vedle něho, objímat ho, líbat ho. V životě jsem necítila nic podobného. Je to tak těžké zformulovat do slov. Připadám si jako děvka, když vím, že bych s ním chtěla dělat víc než jen to.
Chce se mi křičet, řvát, brečet...

Vůbec nevím na čem jsem, deptá mě to neskutečným způsobem, chci ho hned! Nikdy jsem se necítila tak zmatená a bezradná. Nikdy jsem nebyla takhle v háji, nikdy jsem takhle v háji být nechtěla! A vím, že jediný co mi zbývá je hypnotizovat tu modrou stránku, hypnotizovat mobil a v ruce svírat tu flashku s písničkama který mi dal.

Proč je tak těžké to popsat? Proč je mi totálně jedno jak blbě se budu chovat hlavně když s ním získám třeba jen pár sekund. Proč jsem se cítila jako supermanka, jako nejšťastnější člověk, když jsme se v sobotu večer mlátili polštáři... A proč si připadám jako kretén který všechno posral, právě tím jak jsem se chovala?

//pátek// Může to vyjít? Nevím, netuším, ale z tohohle snu se nechci probudit

18. června 2011 v 8:15 | Leila


- Dlouho jsem se neozvala, že? Prožívám teď zvláštní období...
- Připadám si tak špatně. Jako bych každou minutou kterou trávím tím, že se směju, dělám kraviny a užívám si přítomnost lidí, kteří mě pozvali na další vodárnu, jako bych tím popírala svoji podstatu. Jako bych pomalu zavrhovala sebe, to, co jsem doteď vyznávala. Tím, že přijdu domů po jedenácté večerní, jako bych ztrácela samu sebe. Svoje názory a myšlenky, jako bych se přidávala ke stádu lidí, k masové společnosti. A je mi strašně, protože se při tom moc bavím a je mi vážně fajn.
- Zanedbávám Rikki a to je další věc proč je mi zle
- Nechápu to. Jak se mohlo stát, že jsem teď každý týden pozvaná lidma ze třídy ven, jak jsem ve středu dění těch lidí, které jsem pozorovala z koutku
- Zjistila jsem, že Tanečnice je mrcha. Nechci nikoho ze třídy, kromě už zmíněných dvou lidí, vidět. Jak může někdo rozkecat po škole (podotýkám že tam nebyla), že se Paní K. vyspala se spolužákem tu sobotu? Vždyť je to přece trapné šířit takové pomluvy nebo ne?
- Vlasy mi ještě voní po melounovým tabáku a já nechci zapomenout. Nechci zapomenout na tu chvíli, kdy jsem na sobě měla mikinu K., která tak šíleně voní NÍM a je šíleně příjemná. Nechci zapomenout, když jsme šli k Paní K. a K. domů a když jsem se s K. mlátila polštáři a byly jsme u sobě tak šíleně blízko...
- Dostala jsem od něj písničky, které nemá ani jeho nejlepší kámoš
- Už od dnešních pěti hodin ranních nemůžu spát a v hlavě se mi přehrává včerejčí večer a dny před tím, kdy jsem se bavila se spolužákama a v jedné hodině seděla s jedním z nich a když jsem se ohlédla na K. tvářil se divně a hrál si s mojí flashkou kterou jsem mu dala na ty písničky.. Jsem naivní nebo to něco znamená?
- Je to snad poprvé co mi nějaký kluk napsal sám od sebe
- Je to snad poprvé co bych dovolila někomu aby si se mnou dělal co chtěl jen kdyby byl vedle mě
- Musím se smát, když jsem v sobě měla už nějaký ten tabák a poděkovala jsem mu za ty písničky.
"Hlavně je nikomu nedávej." odpověděl. Optala jsem se, jestli je někdo kromě mě má. Řekl, že ne.
"To jsem tak důležitá?" napadlo mě to v tu chvíli. Co znamená, když mi vlastně neodpověděl, jen řekl že jeho nejlepší kámoš je nechce? A přitom se nedíval na mě jen někam do dáli...Jsem moc naivní?
- Proč je mi tak šíleně dobře, když jsem vedle něho? A nedokážu se smát když odejde?
- Proč je mi tak neskutečně fajn, když poslouchám Paní K. jak mi říká, že když se ho na nás ptala, odpověděl, tak neurčitě a v žádném případě neodpověděl ne?
- Jsem zmatená, nevím na čem jsem. Ale je brzo zjišťovat něco víc...
- Ta mikina fakt krásně voněla...

Leila
Měním se moc?

//Sobota// Hodná Leila je šíleně zlá Leila

12. června 2011 v 9:30 | Leila


- Mám v sobě několik protichůdných pocitů
- Včera jsem byla venku s lidma ze SVOJÍ třídy a ne, nebyla to Tanečnice
- Sami mě pozvali, aniž bych se ve škole slůvkem zmínila, že bych třeba šla taky
- Zjistila jsem, že cokoliv jsem jí kdy řekla, vyzvonila okamžitě, ještě za tepla, další holce a šířila to dál
- Zjistila jsem, že je to mrcha co využívá ostatní
- Zjistila jsem, že chodí ven s partou Pana Tajemného a s Idolkou a smějou se tomu, co jí řeknu
- Opravdu mě to překvapilo...
- Zjistila jsem, že jsou lidi ve třídě, kteří mě berou
- Zjistila jse, že je mnohem jednoduší mluvit, když v sobě máte vodku
- Zjistila jsem že cesta 5,5 kilometru může trvat pět hodin
- Zjistila jsem, že je super válet s Paní K. sudy v posekané trávě a pak cítit ve vlasech tunu trávy
- Zjistila jsem, že z vodky a vodárny vám může být trochu blbě
- Zjistila jsem, že moje máti je ta nejsuprovější máti na světě a ještě desetkrát lepší
- Zjistila jsem, že když slijete litr vodky ve čtyřech lidech, jsou ti lidé ukecaně pravdomluvní
- Polovinu dne jsem poslouchala jak jsem skvělá holka a jak jsem super kámoška (a myslím, že to alkoholem nebylo, protože jsme byli ještě střízlivý)
- Zjistila jsem, jaké to je smát se opravdu každé hovadině
- Zjistila jsem, opravdu plno věcí
- Zjistila jsem, že občas někdy co řeknu, může být taky vtipné
- Nezakuckala jsem se, když jsem tahala vodárnu...
- Objímala jsem K.
- Plno věcí mi došlo a plno věcí jsem si v hlavě srovnala
- Seděla jsem uprostřed lesní cesty a smála se
- Šla jsem lesem a tancovala jsem
- Když máte alkohol v krvi opravdu nemáte zábrany říct kdo se vám líbí
- Byla jsem střízlivá a došla jsem v pohodě domů
- A opravdu ničeho nelituju...
- I když v pondělí nebudu vědět jak se chovat
- A zjistila jsem jaké to je být opilá...
- Ležela jsem v posteli do čtyř do rána (vrátila jsem se v deset) a nemohla jsem usnout
- Vlasy jsou mi cítit po melounovém tabáku
- Málem mě šel domů doprovodit K.
- A nemám kocovinu, což je divné, když jsem tak pila hodně...
- Probudila jsem se a musela jsem se smát


Leila

//čtvrtek// Venku prší zklamání

9. června 2011 v 12:17 | Leila


- Je mi šíleně zle. Ne tak, že bych umírala, ale je to ten pocit, kdybyste nejraději ze všeho ležely pod peřinou a spaly a spaly a spaly... Včera jsem spala víc jak 14 hodin... a pořád jsem ospalá
- Ani počítač mě nebaví...
- Otecko má jinou ženskou...
-Přivezla jsem si od babičky růže a zapomněla jim dát do vázy vodu... po dvou hodinách jsem si vzpomněla ale už byly zvadlé... ještě se nevzpamatovaly...
- Budu mít fialový pokoj
-Jedu s Rikki do Zoo a je mi jedno, že je to v den kdy se mám oficiálně rozloučit s devítkou a naší školou
-Dnes jsem nešla do školy... a zítra se mi taky nechce... nepůjdu...
- Venku prší...
- Stáhla jsem si film pýchu a předsudek
- Mám toho tolik, co musím udělat, ale nic se mi nechce, asi budu jenom ležet
- Chtěla bych kreslit, ale nenapadá mě co a ani se mi nechce
- Vymyslela jsem si další ulítlost. Mám nějaké fotky, které si nejspíš nechám vyvolat jako nromální fotky a pak z nich udělám koláž, kterou budu s každou novou fotkou zvětšovat a budu ji mít pověšenou na jedný stěně v mým fialovým pokoji.
- Moc se těším, až o prázdninách si vymaluju pokoj, rozhoduju se, jakou sérii kreseb si nakreslím a kterou si pověsím na zdi
- Bolí mě hlava už druhý den... Je to šíííleně otravné
- Máti je lehce řečeno na dně
- Opravdu zítra nepůjdu do školy... mohla bych je osrat
- Venku pořád prší...
- Nemám chuť ani jít... to je zlé
- Jsem líný tlustý povaleč
- Potřebuju se z tohohle stavu dostat...
- Přihlásila jsem se do dalších challenge
- Slibuju, že všechny už budu pilně dodržovat
- Přemýšlela jsem, že si ani nedokážu představit, že bych měla být ve třídě s těma lidma ještě třeba rok... asi bych se zabila nebo nevím... jsem tak ráda že to končí
- áááááááááách mám ART BLOK!

//pondělí// Když dostanete to, co jste vždycky chtěli, nemusí to nutně znamenat radost

6. června 2011 v 19:56 | Leila
Dneska mám zase tu náladu, kdy mi připadá čas strávený s lidmi zbytečný. Byla jsem přemluven k navštívení tréninku tančení, kde je onou trenérkou Tanečnice. Když jsem jela domů o dvě hodiny později, než nromálně jezdím, zase mě přepadl ten divný pocit. Jako bych musela, tedy měla bych, litovat těch dvou hodin. Mohla jsem být doma, mít toho tolik udělaného, mohla jsem dneska cvičit a tak podobně. Už bych toho měla tolik za sebou a místo toho jsem proseděla dvě hodiny na tréninku a koukala se, jak skákají malé děti, když mi to navíc připadalo neprefektní, a dalších milion věcí s předponou ne.
Nevím, před měsícem jsem vzdychala, jak strašně chci chodit ven, jak moc chci být tam a tam a jak jsem furt doma. Teď nemám na nic čas, jsem někde v tahu nebo mi spolužačky volají na skype a já pak stejně nic neudělám.
Dostávám se tedy k tomu. První příčina mého nedostatku času -> skype a icq.
Pokud si povídám s lidma neudělám nic a většinou dodělávám třeba úkoly do školy ráno. Nebo si chci udělat referáty do předu, nebo se učit, nebo třeba psát na blog, neebo si číst, kreslit... Stále někdo vyrušuje. Měla bych být ráda?
Já sakra vím, že bych měla! A šíleně mě štve, že nejsem. Přála jsem si aby mi psal víc jak jeden člověk, ježiš jak já si to přála... Jenomže to nejde. Možná, že se to jen potřebuju naučit, vím, že kdysi jsem to uměla. Tři roky člověka změní hodně. Přestože chci být ráda, nejde to. Něco uvnitř mě si pořád myslí, že je to ztráta času, že zrovna dneska ty dvě hodiny mohly být jiné.

Co sjem dál zjistila? Elita znamená nic! Jak se mi chce samotné sobě smát, jak jsem byla hloupá. Vždycky jsem se koukala na tu "elitu třídy", jak se skvěle baví, jsou vtipní, každý je respektuje, každý se jich skoro bojí, jsou prostě ti lepší, na které se můžeme jen dívat a oni nás můžou urážet jak chtějí, posmívat se nám. Chtěla jsem patřit mezi ně. BLBOST!
Nevím, jak jsem byla slepá. Ono to asi vypadá jinak, když sedíte těsně u nich a daleko od nich a vidíte ty šťastné obličeje. Prd velebnosti. V autobuse do Osvětimi jsem seděla těsně před nima. Poslouchala jejich rozhovory, hodnotila je. Nevím, jak jsem si nemohla nevšimnou té faleše, té hnusné patlolízavosti, té debility,c o ukazovali. Elita? Sorry, tak tam teda nechci patřit. Ne, raději budu na spodku třídy, tam je plno lidí, kteří se umějí bavit mnohem lépe. Kteří zapojí všechny okolo nich a nemusejí se bavit tím, že po vás málem chlustaj a kopou do sedadla, nastražují bonbony na sedadlo, aby mohli mít ooobrovskou srandu, když bonbon najdete i nenajdete... Ne ne tohle není elita třídy, takhe ejsem si jí nepředstavovala. Těch pár machýrků mi nesahá ani po kotníky. V té chvíli jsem si poprvé, poprvé, v životě přála sedět urostřed autobusu a bavit se s lidma, kteří nemají náplň života posmívat se ostatním.
Dneska jsem se koukla po třídě, jen jsem otočila hlavu a asi dvě sekundy se koukala na spolužáka a Pana Tajemného. Otočila sem hlavu a dál se bavila s ostatními. Už jsem ze zadní lavice slyšela: "hééj ona se na mě podívala, civěla na mě!" a děěěsnej záchvat smíchu. Sakra, to se po té blbé třídě nemůžu ani podívat?!

- Zjistila jsem, že občas se vynadávat není na škodu. Prostě vypustíte pár sprostých slov a je vám celkem líp.
- Těším se na konec roku tak moc, že jsem si vyrobila kalendář a škrtám dny...
- Těším se na prázdniny, budu na sobě makat a budu v září nosit to, co se mi jen zlíbí...
- Zjistila jsem, že ať si v téhle škole oblíknu cokoliv, budou některými (vůbec nepoukazuje na partičku Pana Tajemného) kritizována, co to mám zas na sobě
- Šetřím, budu si totiž kupovat fialovou barvu na stěnu a o prázdninách budu malovat pokoj! Ještě nevím, jestli si nepřikoupím ještě jednu, nějakou kontrasstní a neudělám si na zeď nějaké ornamenty.
- Zítra jsem zkoušená z fyziky a odmítám se to učit víc, než že si to jednou nebo dvakrtá přečtu... Zkuste umět zpaměti asi 15 A4 :D

Leila

//sobota// Co je nového?

4. června 2011 v 13:28 | Leila


Krůček po krůčku se zase vrácím zpět přes lesy a louky, našlapuju opatrně na trávu s ranní rosou...
Po cestě jsem přemýšlela, jestli je lepší ukazovat tu stránku osobnosti, na kterou není vždycky nálada (tedy skoro nikdy) tedy tu sarkastickou ježibabu myslíc si, že spasí svět jedině ona, nebo jako tu takovou malou šedou myš s ooobrouvskou fantazií, ktrá píše články, které stejně nikdo nepochopí. Nebo je pochopí jenom ten, kdo to zažil, je stejný jako ta holka, anebo prostě jen umí číst mezi řádky.

Když jsem bosá poskakovala v ranní trávě a do očí mi pálilo sluníčko, přemýšlela jsem taky o svých zápiscích do životníku, pseudodeníčku. Myslím, že nikoho moc nezajímá, co jsem dělala každý den, na co jsem myslela, co mě zaujalo. Můj život se skládá zatím jen ze školy a odpoledne, které většinou trávím doma. Nechci to zakřiknout, poslední dva týdny byly trochu jiné, ale hlavní myšlenkou je, že ty zápisy asi nikoho nebaví. Píšu si je pro sebe, to ano, abych věděla, co jsem dělala ten den, když otevřu ten zápisek za rok. Jenomže... pomalu ty nudné věci, že jsem šla do školy a tam bylo to a to a tak dál, a kdo se to se mnou dneska bavil, a kdo ne... začínají nudit i mě a to je, vážení, už co říct.
Životníku se vzdát nechci, baví mě si sednout k počítači a vypsat se. Když se vypíšu, opouští ty vzpomínky většinou můj mozek a já na ně nemusím myslet. Když je nenapíšu, objevují se mi jako obrazce v hlavě snad neustále, ale nudí mě, že se stále opakuju.

Nejspíš, jsem potřebovala něco jako pauzu, protože teď v sobě držím vůli. Vůli udělat si život takový, jaký ho chci. Konečně jsem přišla na systém, jakým toho dosáhnout. Taky jsem si uvědomila, že všechno nejde naráz a já nemůžu očekávat změnu ze dne na den. Nemůžu skoro tři roky ležet u počítače a pak myslet, že vydržím dodržovat všechno, co jsem si slíbila. Jdu na to pomaleji, ale je to už čtvrtý den a já mám stále sílu, což je velmi dobré, protože po jednom dni jsem většinou padala do depresí, že jsem něco nesplnila. Teď vím, že to všechno nepůjde naráz. Ale budu se snažit, ne že to nechám plynout.

Ve škole je to ale velmi hektické. Pořád něco zapomínám a hodně kazím písemky. Nejhorší je, že mi skoro ve všech předmětech de o známku, mám tam většinou jedna až dvě. Čtvrtek a pátek byly hnusné dny. Chtělo se mi až brečet jak se nic nedařilo. Zapomínala jsem doma úkoly, zapomínala jsem na všechno, všechno se hroutilo... Snad to zase odezní :D
Mno ne snad, ono to odeznít musí. :D

  • Přemýšlela jsem také o tom, že bych tady dávala mnohem více fotek. Ale rychle měním názory, jednou se mi to zdá jako skvělý nápad a podruhé zase jako kravina. Vůbec nevím, jak bych to dělala.
  • Taky jsem uvažovala nad novým layoutem. Něco pozitivního a velice jednoduchého. Se stránkou uprostřed a bílým pozadím.
  • Velmid obré je to, že jsem zase něco nakreslila. Chtěla bych mnohem více kreslit a naučit se skicovat. Věříte mi, že jsem nakreslila asi tak jednu skicu za celý život? Nevím, jak to, vždycky kreslím obrázek, který dokončím do finální podoby, nikdy nezůstane skicou. Ráda bych tady zveřejňovala nějaké skicy, myslím, že bych si tím natrénovala hodně věcí a nemusela přitom ztrávit nad jedním obrázkem průměrně sedm hodin. Skicy mají být přece rychlé ne? Mám k otmu už dlouhou dobu koupený hnědý papír, obrovskou roli. Musím ji už konečně vytáhnout ze skříně.
  • Opět čtu! Což je skvělé, zase byl týdenní útrum. Nějak se mi nechtělo. Nějak se mi v rozvrhu udělalo místo i na čtení před spaním a to chodím spát celkem brzo. O půl jedenácté většinou zalehám k televizi a tak o třičtvrtě jsem tuhá :D Asi to bude tím, že se už odpoledne snažím nespat :D a víte kolik je najednou času, když odpoledně místo spaní uděláte třeba něco jiného?
  • Reorganizovala jsem přístup ke knihvoně! Vždycky jsem tam vtrhla a líbilo se mi podle obalu a názvu (a někdy anotace) tolik knížek, žže jsem je prostě všechny pobrala a šla pryč. Takže sem doma měla na měsíc třeba i 17 knížek, protože chodím teorwticky do tří knihoven. Někdy těch knížek bylo i víc. Samozřejmě, že jsem nepřečetla všechny a některé mě ani po stránce nebavily! Ne! Tentokrát jsem to nechtěla měnit, prostě jsem tam přišla, četla názvy knížek, někdy se zastavila, ale nezdálo se mi nic dobré. Z knihovny o dvou odděleních jsem odcházela s pěti knihami. Myslím, že konečně stihnu všechny přečíst, což je podle mě skvělé a nevypadám tak blbě s taškou plnou knížek. Navíc, když jsem jela domů, mi neupadly ruce. Taky plus! :D
  • Spolužáci mě pozvali ven! Paní K. mě pozvala ven. A já šla! Sama od sebe mi navrhla, jestli nechci přijít. Mimochodem... už vím jak chutná vodní dýmka :D
  • V Osvětimi to bylo zajímavé. Párkrát jsem chtěla jedné holce rozbít pusu, párkrát vlepit asi šesti klukům... Zjistila jsem, že jsou lidi, kteří mě repsektují, zjistila jsem kdo je doopravdy Tanečnice, zjistila jsem jaká je Idolka běhna a zjistila jsem plno dalších věcí. Při zpáteční cestě jsem se nějak vyskytla v autobuse vedle K. a poslouchali jsme hudbu. Bylo to vážně zajímavé, ale všechno co se tam stalo by vyšlo tak na čtyři články... To psát nebudu, já si to nejdůležitější pamatovat budu, stejně jako jsem tady nevypisovala Prahu, jen řekla, že ničeho nelituju. Tenhle výlet jsem si užila ještě víc a nelituju vůbec ničeho. Teda vlastně jo, že jsem byla slepá husička, co si sedla vedle Tanečnice, která chtěla sedět v zadu. Ale to je tak všechno.
  • Byla jsem venku s další kamarádkou (spíš známou)! Ve městě, vrátila jsem se večer, bylo to ve čtvrtek. Koukali jsme na obrázky, četly mangu, povídaly si a probraly plno anime. Bylo to super, i když, když jsem se vrátila domů, připadalo jsem si zvláštně. Nejsem zvyklá takkhle chodit ven a je to trochu něco jiného...

Tady bych to asi měla ukončit. Zbytečnosti vědět nepotřebujete. Zatím se s vámi loučím, pokusím se být co nejaktivnější. Mám pár nápadů na obrázky, co chci stvořit, pár recenzí, co chci napsat, pár věcí co chci změnit, a několik blogů, které jsem nekomentovala v minulých dnech. snad i nějaké další video, máte zájem?

//úterý// Najít samu sebe

31. května 2011 v 16:38 | Leila


Stále, stále hledám nějaký styl, který by mi vyhovoval.
Je to teď takové divné období,, za měsíc končí škola a já se prostě neskutečně těším na léto. Ale to jsem tím nechtěla říci. Je to teď takové divné.
Připadá mi, že čím je blíž konec školního roku, tím víc jsem zaujatá sama sebou. Ale myslím, že celkem v dobrých úmyslech, protože se snažím najít sebe, ale takovou jakou jsem. Chápete?
V poslední době mé myšlenkové pochody nikdo nechápe... :D
Připadá mi, že si v posledních asi třech až čtyřech letech furt na někoho hraju. Snažím se být jako někdo, od koho čtu blog, snažím se vypadat jako někdo v mém okolí, snažím se chovat jako někdo jiný. A vím, že v tom všem, v té přetvářce, jsem ztratila samu sebe a je pro mě nesmírně těžké ji nalézt zpět. Vlastně je to pro mě nemožné...
Víte, vždycky jsem někoho objevila na stránkách, líbilo se mi jak vystupuje a začala jsem se snažit být jako ten dotyčný. Bohužel jsem o tom nevěděla, totiž všechno jsem to dělala nevědomky. A to mě prostě sere! :D

Jenže teď mám tak trochu dilema. Nevím, co jsem vlastně já. Ta sarkastická? Ten sobec? Cynik? Ta romantička? Jemná víla na květinové louce? Rockerka? Baví mě všechno z toho, jenomže to přece nejde dohromady ne? Nikdo si nemmůže oblést šaty a uplést si věneček a pobíhat po louce a přitom dělat nějaký úplný protiklad ne?

Vůbec nevím kdo jsem...
Jak poznám, kdy narazím ve svém nitru právě na sebe? Jak poznám, že jsem to skutečně já?

PS: s tím souvisí i stávka blogu, pardon, trochu se zamyslím a pak půjde všechno
PSS: s tím souvisí i psaní tady na blog... Každý článek je jiný potřebuju najít SVŮJ STYL
PSSS: Potřebuju SVOJI originalitu, SVOJE nápady
PSSSS: Už NECHI být KOPÍRKA

Omluvte prosím moji neaktivnost v challenge... Napravím to, slibuju...

Leila

Prosím, potřebuju odpověď (<-- já prosím!)

30. května 2011 v 5:56 | Leila
Mám takový menší problém, lidově řečeno blok
Včera jsem psala giganticky dlouhý článek na téma mého výletu Osvětimi
Skončil celý v počítačovém koši
Nebyl dost dobrý
Nebyl ničím než plivancem
Proč se mi zdá, že nikoho to, co píšu nebaví?
Deníčkové zápisy bych pochopila, jsou nudné a nezajímavé, koho zajímá co jsem ten den dělala?
Ale ani recenze nemají ohlas
A obrázky už vůbec
Jak to změnit?
Jaký styl psaní vým vyhovuje?
Máte nějaký můj oblíbený článek, ať už z jakéhokoliv důvodu?
Chtěla bych si urovnat styl
KAždý článek je totiž jiný, úplně jiný a to mě nebaví
Chci aby bylo vidět na každém článku, že jsem ho psala já
Máte nějaký oblíbený článek?

//úteý// Jak začít? Netuším... potřebuju POMOC

24. května 2011 v 18:45 | Leila


Ráno vyjít jen tak nalehko v bundě, kdy se do uší line hudba openingu Kuroshitsuji, bezhlasně zpívat slova a nastavovat tvář slunci.
Odpoledne si lehnout do trávy a pozorovat modré nebe, pozorovat mraky a přemýšlet, jako co ten mrak vypadá. Spojovat si mraky do příběhů a stavět vzdušné zámky.

Miluju takové dny. Ještě když to vyladí jahodový mrož je vyhráno :D (mimochodem taky milujete tu reklamu? :D)

Právě mě osvítila všechna božstva světa. A maj celkem dobré baterky v baterkách (miluju slovní obraty :D), protože mě osvěcují už přes čtrnáct dní. Ve škole jsem nedostala horší známku než jedničku a v žákovské mám pod sebou už jedniček 15 a zítra přibudou další. Říkám, že mě něco osvítilo. Super je, že je to až takhle na konec roku... Též si nemohli pohnout a já bych teď nemusela stresovat, jestli mi to nakonec na ty jedničky vyjde...
Ne, dělám si srandu, je mi to celkem jedno. Trojku mít nebudu a moc dvojek tam snad taky nebude a i kdyby, je to jedno.

Potřebuju se konečně vrhnout na tu organizaci času, jenomže nevím, jak začít. Jak si začít organizovat čas? Máte nějaké tipy?
Už delší dobu totiž prakticky nic nestíhám. Možná je to tím, že mám časově velmi náročné koníčky a taky jsem nehorázný spáč. Kde má na to člověk brát čas? A samozřejmě je tady ještě Rikki a tak všechno dohromady a nakonec jsem v neuvěřitelným skluzu, ničemu se nevěnuju tak, jak bych chtěla a něčemu se nevěnuju vůbec.
Jen tak pro zajímavost, už jsem zase o dvě kila těžší a nesmírně mě to irituje!

Jinak, včera jsem kreslila znaky, co znamenají Kuroshitsuji. Kreslila jsem je rovnou tuží (<-!!!) bez jediné čárky tužkou. A, myslím, že se povedly! :D

Víte, že tenhle článek je vlastně o úplným .... nic? :D
Má zápornou hodnotu...
To se mi nelíbí...

Heh, když už, tak už. Je to můj blog, budu si sem psát co chci. Zatím ještě nemám domyšlený tu novou rubriku, pokud to teda nespojím s Challenge Weekly "So be it", ještě popřemýšlím...
Dneska musím ještě udělat:
- Naučit se referát do zemáku
- začít pracovat na referátu do fyziky
- umýt nádobí (jestli nci nerozbiju jsem mistr :D)
- dodělat projekt do chemie, ať to mám z krku
- dodělat čtenářský deník ze stejného důvodu
- nachystat si všechno na zítřek, ať ráno nemusím zas vstávat o hodinu dřív
- dodělat úkol do matiky
- začít pracovat a promyslet koncept videa na konec roku
- sepsat, co chci do konce roku zvládnout a co chci zvládnout do konce prázdnin
- sepsat si koníčky a popřemýšlet co vyškrtnout :D
- popřemýšlet na téma co musím udělat abych mohla být taková a maková

//pondělí// debata o času a tak nějak jsem prošvihla víkend

23. května 2011 v 22:51 | Leila


Ahojte, zdravím všechny kdo se dostali k přečtení pozdravu, prosím, následujte text od shora dolů a přečtěte si ho. Kdyby chtěl být někdo obvzlášť aktivní, dole je takový okýnko, do kterýho vpíšete komentář.
Lidi, to byl ale dlouhý víkend co? Sotva jsem v pátek vyšla ze školy, už sem do ní zase musela dneska ráno lízt. Každopádně jsem promeškala všechny Challengea také všechno co normálně o víkendu dělám (což znamená, že se flákám, ale pšt!) Byla jsem totiž na víkend u babči.
Jak bláhová jsem byla, když sem si namlouvala, jak si udělám napřed všechny projekty a podobně...
JEnomže přes víkend byl u babči také strejda, přijel druhý strejda s batolatama a v neděli jsem stihla jen to nejnutnější, protože jsem na to měla tak tři hodiny... Jak já miluju, když si pokaždý, co si něco naplánuju, mi do toho něco vleze!

Ale jakmile nemám co na práci a nudím se, neštěkne po mě ani pes! Humus velebnosti...

A když nebyl klid, dostatečný čas ani prostor vypracovávat něco do školy, splnila jsem alespoň úkoly, co jsem si zadala jen tak mimo. A to bylo dočíst druhý díl série Mediátor a dokoukat první řadu anime Kuroshitsuji. Stalo se tak. To jen tak abyste to věděli, protože je to šíleně důležitá informace!

Takže už víte, proč se tu nic neobjevilo. Mrzí mě to i mě samotnou a to už je co říct. Zjistila jsem, že jsem tak trochu na svěřování se tomuhle pseudodeníčku závislá. Ale jenom trošku.
Mám tady s tím ale velké plány (a se sebou taky). V sobotu jsme vedli se strejdou velmi obsáhlou debatu na téma: organizace času. Já žádnej čas nemám a potřebovala bych ho mnohem víc. Ale vím už asi tři měsíce, že ten čas tam někde je! A když si to člověk umí správně zorganizovat je to v pohodě. Mimochodem pokouším se o to už asi tři měsíce... bez úspěchu. Od strejdy jsem dostala nějaké rady, zkusím nad tím popřemýšlet.
A k novinkám na blogu. Uvidím, jak to budu stíhat, určitě v průběhu týdne zveřejním všechny Challenge, které tady měly být o víkendu. Plánuju úvahový článek na téma, jací jsme uvnitř a jak se přetvařujeme a mám namalovaný takový pseudoobrázek.

- V pátek ovšem jedu do Osvětimi na exurzi se školou, kdy budu muset vstávat ve čtyři (<!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!) ráno a před školu se dopaktlovat do páté ranní. Jestli mě nezabije tohle, tak už nic.
- Samozřejmě, že do školy máme zpracovat reportáž, ale pro vás udělám ještě jednu spešl ;-).
- O škole se vyjadřovat nebudu, ztráta času
- Chystám jednu novinku, která mi snad pomůže v mým plánu

To je pro dnešek vše, nemám vůbec čas, jsem ospalá a ještě bych se měla kouknout na fyziku...
Myslím, že to nezvládnu...
Když si to jednou přečtu, počítá se to jako dostatečná příprava že?
Až se k tomu dostanu, okomentuju vaše blogísky...

Leila

//středa// Nemám kreativního využití

18. května 2011 v 20:01 | Leila


Wháááu!!!
Propadám stále častěji záchvatům, které mi způsobuje trochu tvůrčí krize, tedy neschopnost se kreativně vyžít. Dopadlo to až tak daleko, že i přes ranní spoždění obouvám botky s osmicentimetrovým podpatkem, které tak miluju, a peláším na autobus.
Nicméně opravdu trpím záchvěvem nekreativity... Nekreslila jsem už asi týden! Mám ale jeden nápad, který se mi snad podaří uskutečnit dneska nebo zítra nebo pozítří. Mám hodně nápadů, co bych chtěla uskutečnit... whááááááááááááááááááuuuuuuuuu! Není čas!

Mimochodem mám toho tolik na práci! Ve škole to trochu polevilo ale stejně mi škola zabírá moc času. Třeba celé dopoledne, kdy tam musím sedět... Ještě měsíc a něco! Nemůžu se dočkat!
Nicméně jsem byla tak trochu donucena shodou okolností vzít do rukou organizaci naší rozlučky a podobných blbinek. Tákže dělám závěrečné video, tak trochu organizuju tablo ( s Paní T. věřili byste tomu?! (<-!!!!!!!!)) a tak trochu se míchám i do proslovu na konci roku, jelikož to nikdo nechce psát. Ale to už je kašlu.Ani nevím jak se to stalo, asi se to nikomu nechce dělat...

- Jsem závislá na Kuroshitsuji! Jsem u dvacáté epizody první série... wrauu!!
- Zvažuju, že nepojedu na školní výlet... Skoro nikdo nejede a ty dva litry se daj využít i jinak...
- Najednou se nakupilo tolik projektů, co musíme odevzdat a tolik referátů, že nevím co dřív a stejně jenom lelkuju
- sestavuju seznam věcí co nutně potřebuju do konce prázdnin
- stále se mi nedaří zorganizovat si čas, utřídit koníčky, kterým se budu věnovat a tak dále... (asi by neuškodilo nad tím trochu více popřemýšlet)
- chci aby už jsme měli uzavřené známky... V pár předmětech bojuju o jedničku... snad...
- opravdu ale opravdu odolávám pokušení pustit se do překlad City of Fallen Angels... NE, až o prázdninách, kdy na to budu mít čas...
- opravdu bych se chtěla učit a dělat všechno to co mě baví a co potřebuju udělat... smůla, lenost je děsná
- a opravdu tady nepíšu bláboly...
- ale vždyť co, je to blog u kterýho mám do administrace přístup já a ne návštěvníci...
- wráááááááááááááááááááááááááááááu! Je osm a já nemám udělaný ani jeden referát na zítřek... asi jdu kreslit...

Banzááááááááááááái!(<- líbí se mu hodně á vedle sebe)

Leila

//pondělí// slavnostně vám oznamuji, že od prvního září jsem studentka gymnázia!

16. května 2011 v 19:48 | Leila



Na pátek třináctého jsem byla v Opavě s Rikki. Jedna rada. Neplánujte si odjezd autobusů na šibeniční termín, když jdete do knihkupectví a knihovny... Ujely nám všechny autobusy a vlaky. Nakonec jsme tedy jeden chytly, ale řeknu vám... Bylo to drámo!

V sobotu jsem byla u babči. Šla jsem pěšky... Ah na učích mám své obří sluchátka, poslouchám písničky z anime Nany a další songy a jdu lesem. Krása že? Pak se přecpu dobrotama a alespoň trochu zaženu chmury, že jsme prohráli se Švédskem.

V neděli jsem ležela v posteli a rozjímala, nakonec jsem ani nestihla udělat random fotek. P5ihlásila se do dvou challenge a tak podobně. Každopádně s každým dnem cítím, jak se měním... K lepšímu...

A dostáváme se k dnešku.
Zjišťuju, že mě ve škole nebaví totálně nic! Prostě tam jenom sedím a snažím se aspoň trochu vnímat. Ah, kéž by to bylo tak jednoduché... Nezdá se vám, že je látka ke konci roku stupidní? Ale dost inteligentních žvástů, protože se právě jdu chlubit!
JSEM GYMPLAČKA!! :D
V pátek mi přilo, že mě teda jakože nakonec vzali. ASi si na poprvý nepovšimli mý rozený inteligence a šarmu. Každopádně jedu hned po škole, fičím na stavebku vzít zápisový lístek, vyplním ho, vezu ho na gympl a v tom telefon... Oh, vážená uchazečko máte ještě zájem o studium na našem gymnáziu? Ano, tušíte správně. V té chvíli mi volali z druhého gymplu, že mě také vzali. Ale více pro bylo na ten první gympl. I když jsou ty důvody ryze dětinské, ryze přiblbé, pro mě to jsou vážné důvody. Nebudu je sem psát. Smáli byste se mi...

Tááákže. Dneska jsem se chtěla jenom chvástat. Ještě se pochlubím, že jsem si o přestávce ve škole vytáhla knížku a bylo mi totálně někde, že nikdo za mnou nepříjde. Víte jak, když vedle vás nesedí ta určitá osoba, tak po vás ani pes neštěkne... A teď si dáme nějaké takové pomlčky:

- čtu druhou knihu série Mediátor
- koukám se na anime Kuroshitsuji a baví mě to!
- stáhla jsem si Hetalii, ale nějak mi to nefahčí
- cítím, že s odevzdáním toho lístku pozvolna začíná můj nový život... A za měsíc a něco začne úplně! Nejspíš si vyrobím nějakou tabulku, kde budu odškrtávat dny :D
- Musím si naplánovat organizování svého času a už se zase trochu krotit. Potřebuju být d-o-k-o-na-lá na střední jinak lítnu... Neřešte vztah mýho prospěchu, který je přímo úměrný tomu, jak ten den vypadám :D
- doma je to na ostří nože, asi pojedu k babče, tam je klid a nikdo se tam nehádá...
- a poslední: jsem líná...

Leila

//středa// Češi do toho! aneb kterak jsem zjistila, že webka natáčí zrcadlově...

11. května 2011 v 15:28 | Leila


Zdravím zbloudilí člověče, co si čteš tento článek a nepíšeš koment!
Právě jsem zjistila, že na můj soukromně artisticky intelektuálně egoisticky zaběmřený bloček chodí spoustu lidí! Včera zde bylo přes 11 lidí!! (mno možná čtvrtinu z toho tvořím já, ale i tak je to úspěch! :D) a vy nekomentujete jo? To jsou mé články tak skvělé, že postrádáte slov?
Heh vím, že jsou o ničem, takže za tuhle výmluvu se neschováte! :D Doufám, že máte v záloze jinou :D

Jen tak pro zajímavost jsem v depresi. Řeším totiž velké dilema. Tlačítko "o" už je na svém místě. Chudáček tlačítko čekalo odříznuté on noťasu asi čtyři dny! Jak jsem neskutečně krutá a ohavná. Ale zpět k tématu...
Totiž tlačítko "o" je totiž sice na svém místě, jenže má tak trochu handicap (<-píše se to tak?). Po srážce s tou ošklivou složkou je totiž tak otřesené, že se nakklání na jednu stranu. A to mi působí velké starosti...

Jinak poctivě fotím na druhý random fotek, i když se zatím nic tak zajímavého nestalo. Mimochodem chystám dva článku do rubriky Myšlenkové pochody. Dlouho nebyla aktualizovaná, musíme jii tedy zaktualizovat. Dále jsem neskutečně líná vyfotit ten obrázek, který už tu byl vlastně zveřejněn ve videu (<- vůbec vám to video nepřipomínám a vůbec neupozorňuju na to, že odkaz na něj je v horním boxu a už vůbec nejsem v krizi z toho, že mi to nikdo nekomentoval!!!) a také nemám nějak čas na nakreslení dalšího obrázku. Stále uvažuju, jestli zachytit i tento postup na video. Ale není času, nálada by byla... Ježiš ta by byla, že bych pokreslila klidně celý skicák. Ale čas chybí. Ale více rozvádět nebudu, protože to rozvedu v samostatným článku v rubrice Myšlenkové pochody.
Tím jsem vlastně chtěla říct, že nemám co zveřejňovat. Nemám čas ani na čtení.

Jop ještě jsem vám chtěla oznámit pár věcí. Zbláznila jsem se... Ne to ta novinka není, to už je staré. Každopádně jde to se mnou z kopce, protože jsem si pořídila čtvrtý díl Nástrojů smrti v ANGLIČTINĚ!! A hodlám si ho překládat. Mám první větu heč! Ale ještě jsem se na to ani nekoukla, protože na to člověk potřebuje fůru času a já musím svůj čas dělit mezi toliko věcí, až to není možné.
Dále... Natáčela jsem video, které jsem zamýšlela hodit do horního boxu jako upoutávku na můj bloček... Všechno bylo ok bylo to natočené, to co jsem plánovala se mi celkem povedlo (<. čtěte, zmrvila to, ale nakonec to nějak vyšlo) a byla jsem tak šťastná, že pro vás něco mám... PAk jsem zjistila, že ta webka to snímá obráceně...

Ale já jsem klidnýý člověk a ta ztracená hodinka mě nezabije... (<-čtete: dostala nervový kolaps)
Dneska udělám taky celkem nic, protože hrajem s USA! Kdo se nebude dívat... :D
Kolik tipujete?
Já myslím, že vyhrajem tak o jeden gól a bude to asi 2:1 nebo 3:2 ... A co vy?

A o škole se nevyjadřuju...

Leila

//úterý// Ať se třeba stavějí na hlavu...

10. května 2011 v 22:51 | Leila



Včera jsem byla u zubaře se zubama co mě bolely. Ehm... V jednom mám ďouru a vytrhlý nerv!
A stejně mě bolí zub!

Dnes jsem se cítila... Blbě. Ale nechci si stěžovat. Taky to že po vás spolužáci hází tužky a myslí si jaká je to úžasná legrace není k postěžování. A už vůbec ne to, že když kolem nich projdete vyhodit něco do koše, vykřiknou, řeknou fuj a pak se smějí jak bylo macherské že to řekli. Sedím před spolužákama ve fyzice a když chtějí opsat písmeku to jsem největší kamarádka, ovšem když už je po písemce tak si můžou dovolit chrchlat a "jakože" na mě plivou. Myslím, že doopravdy plivnout by si nedovolili. Snad...

Ale já si nestěžuju, mohli na mě doopravdy plivnout že?
Spíš se těším. Těším se, až odtamtud vypadnu. Poslední den seberu vysvěčení a mířím pryč a ani se neohlédnu. Ani se neotočím, abych se na ten ústav podívala jen půjdu a s každým krokem mě budou opuštět vzpomínky. Možná, že nezmizí úplně, furt budou ale už vím, že se budu cítit tak volná a tak svobodná!
Máte vůbec představu jak se těším na střední? Upínám se k prvnímu září jako k nějaké mohyle. Založila jsem nové náboženství. Náboženství odchodu na střední :D Vím, že tam můžu potkat stejné debily jako mám ve třídě teď, ale prostě věřím, že na střední dookážu začít znovu a prostě... Je to ten pocit co nedokážu popsat, co mi svírá srdce. Pocit, že mám čemu věřit.

Už mě to v té třídě tak nebaví. Začínám mít na ty lidi tam velkou allergii. Asi udělám nějaké zkoušky a budu ten měsíc doma. Nechce se mi ani nacvičovat ani vyrábět nějaká prezentace na konec roku. Nechce se mi pro tu třídu hnout ani prstem, nechce se mi pro ně ani mrknout.
Až příště budou chtít opsat písmeku ať se třeba stavějí na hllavu...

Leila
 
 

Reklama