Myšlenkové pochody

Letní dumání - Čtení knih v dětství

21. července 2011 v 20:43 | Leila


Dnešní téma Letního dumání (což je letní meme, které pořáda Abyss) jsou:

Čtení knih v dětství

Osobně se musím poníženě přiznat, že nejsem jedno z těch skvělých dětí, kteří dnes mají knižní blogy, nebo už jsou spisovateli a podobně. Nejsem ta, která už v první třídě přečetla Harryho Pottera nebo Pána prstenů.
Ve školce i do druhé třídy byl můj vztah ke čtení takový nijaký. Vlastně jsem doma nic nečetla, jen slabikář a knížky do školy. Jenže pak přišla třetí třída a v naší malotřídce se pořádala soutěž o nejvíc přečtených knih za školní rok. Za ten rok jsem přečetla dvacet knížek.
Četla jsem ale normální knížky jako Klukům vstup zakázán, Doktor Lupa a další knížky od Thomase Breziny. Pamatuju si i na hodně dívčích románů. Takhle to pokračovalo do šesté třídy.
Přišla nová škola a další věci, díky kterým se změnil můj vkus. Přešla jsem na fantasy knížky, ale moje čtení se opět utlumilo na minimum. Četla jsem na počítači povídky a jednou za tři měsíce možná nějakou knížku. Závratný čtenář jsem tedy nebyla.
Ovšem v devítce se to opět změnilo a já teď v knihách našla opět oblibu a vnímám je jinak, než jsem je vnímala. Musím se přiznat, že mám pořád skluz v klasických dílech, které má každý přečtený. Třeba jsem nikdy nečetla Babičku nebo Staré řecké báje a pověsti. A taky mám přečtený pouze první díl Pána prstenů. A Harryho jsem četla teprve v roce 2010 v prosinci. Jsem to ale barbar že?
Každopádně přes tento rok se můj vztah ke knihám v mnohém změnil. Nebojím se jít do klasiky, ani do poezie, ani do žánrů, které jsem dříve nečetla. Nejsem dítě odkojené na knihách, protože jsem většinu času do šesté třídy věnovala prostě kamarádům. A pak jsem se šíleně upnula na počítač.
Vlastně by se to dalo brát i tak, že jsem četla. Přečetla jsem tolik FanFiction, že to není možné. Přečetla jsem tolik článků na blozích. A stále vlastně čtu, protože na počítači nehraju hry.

Moje děttví moc knížek neobsahovalo, kromě třetí třídy, kdy jsem prostě pořád jen četla. Doma mi nikdo nevyprávěl pohádky na dobrou noc, ani je mi nikdo nečetl. Rodičům bylo celkem jedno jestli čtu nebo ne. Vlastně jim to je jedno pořád.
Láska ke knížkám se ve mě probudila ani nevím jak. Prostě jsem se jen zaregistrovala do knihovny a nasála vůni knih. A bylo to :-)

Leila

Letní dumání - hodnocení knih

14. července 2011 v 11:13 | Leila

Rozhodla jsem se zapojit do dalšího meme. Jsem nenapravitelná, ale snad budu teď všechny meme dodržovat.
Toto meme má potrápit naše hlavinky dubové, duté jak bambus, abychom přemýšleli a zamysleli se nad určenými tématy. Každý čtvrtek je zadáno jedno téma, na které by bylo vhodné (pokud čtete knihy alespoň trochu často) se také zamyslet, jelikož jsou to samozřejmě témata, která se knih týkají.
Meme pořádá na své blogu http://abyss-mystery.blog.cz/ - Abyss a článek s tématy naleznete -zde-
Jelikož jsem už první téma prošvihla (a mrzí mě to, protože sex v knihách je velmi zajímavé téma :D) začnu rovnou druhým tématem, které je stanoveno na 14.7 - tedy na dnešek:
    PS: nebudu tvořit novou rubirku, beztak jich tady je dost a dost, ale na meme můžete narazit v menu nebo v rubrice myšlenkové poochody. 

Jsi šťastnější?

19. května 2011 v 17:52 | Leila


Už jsem do této rubriky psala, jak jsem naposledy urovnala šaty svým porcelánovým panenkám a uložila je do tašky, a od té doby je už neviděla. Psala jsem, že tím mé dětství končím... A hodně se toho změnilo...

Ne, že bych přestala být dítě, to ne, dítě jsem pořád, protože to nejde ze dne na dem být dospělým. Je mi teprve patnáct, jsem malý rozmazlený fracek. Ale zatím mi to vyhovuje. Ne, dnes jsem chtěl mluvit o tom, jak se vyvíjíme.
Vzpomenete si na dobu před dvěma lety? Jací jste byli? Co jste dělali? A máte stejné koníčky? Chováte se stejně?
Osobně si na dobu tak před dvěma lety vzpomínám matně ale přitom úplně do podrobna. Vím, že před dvěma lety jsem žila ve svém světě, milovala jsem anime a psala FF velmi pochybné kvality... Žrala jsem Naruta, milovala Death Note a mnoho dalších anime. Ve škole jsem seděla v lavici o přestávkách sama, vymýšlela další pokračování příběhu, nebo na jaké anime se kouknu. Odseděla si to ve škole, šla sama domů a byla sama. Pokud jsem tedy nebyla s Rikki venku. Oblíkala jsem se tak, že jsem ráno po slepu něco nahmatala, bylo mi ukradený, že mám obličej rudý a hlavně... bylo mi jedno co si o mě ostatní myslí. Podivím... Cvok... Magor... Idiot... No a? Já mám anime a další zájmy, já mám Rikki. Byla jsem TAK v pohodě!

Upřímně mi to chybí. Za ty dva roky se mnohé změnilo. K anime se střídavě vracím a zase se odvracím, snad podle ročních období... Na nové anime se kouknu málokdy a i komunita je pro mě už cizí. Nešílím z nové mangy a Naruta už jsem neviděla pěkně dlouho. Mám v jednom kuse komplexy ze svého vzhledu a už mi není jedno co si o mě kdo pomyslí. Řeším každou ptákovinu, každý křivý pohled. Šíleně stresuju. Nedokážu se odpoutat od tohohle světa, bojím se. Šíleně se bojím, že časem přestanu snít...
A pokud se to stane... Umřu zevnitř.

Jak moc jsme se změnili. Změnili jste se taky? Za poslední dva-tři roky? A dá se to nazývat dospěním? Jestli je být dospělým to, že bduu všechno řešit, že se nedokážu odpoutat od reality, že opouštím to, na čem jsem vyrůstala. Sorry, já chci zůstat dítětem.

Moc ráda a zároveň velmi nerada vzpomínám na to, jak jsem se usmívala pokaždé když jsem objevila něco s anime. Spolužáci se mě ptali, co se stalo, že mám tak dobrou náladu. Řekla jsem jim, že vyšel nový díl. Nerozumněli mi, koukali na mě jak na idiota, co se čumí na kreslené seriály. A mě to bylo jedno!
Proč už to tak není? Chci zpátky svoji bestarostnost, svoji naivitu! Chci být zase ta malinká naivní holčička co nezná stres, však co, ono to nějak dopadne ne? Chci být tou kterou jsem byla. Ale bojím se, že už to nepůjde vrátit. Když jednou něco ztratíme, je to na vždy. Nic se nevrátí.

Ale proč nezačít od znovu? Kdo čte můj blog, ví, že pilně pracuju na svém sebevědomí a psychice. Nemusím se vracet o dva roky zpátky. Můžu začít od nuly a ještě líp. Nechci dospět pokud to znamená ztratit sny a mou fantazii...
A co vy? Jste sťastnější teď, když jste pochopili o čem je život? A že sny se málokdy plní?

Leila

Bludný kruh

17. května 2011 v 17:46 | Leila


Už jste někdy byli v situaci ze které nejde uniknout? Takový bludný kruh, řekla bych.
Část dne se v myšlenkách utápím tím, jak mě nikdo nikam nezve a jak nechodím ven. Je to zajímavý paradox, když totiž doma sedím a nudím se a nic se mii nechce, nikdo mi nevolá. Ale jakmile mám den kompletně naplánovanými zajímavými věcmi, které chci udělat anebo si prostě jen na ten den něco naplánuju, příjde někdo, že by teda ven šel. Jenomže... co teď?

Možná jsem divná anebo prostě jen neumím být s lidmi. Volím tedy místo venku své koníčky. Jenomže... pak si zase v duchu stěžuju. A to je ten bludný kruh.
Vždycky jsem chtěla žít život přítomností, tak jak se namane, snila jsem o tom. Chtěla jsem být jako ty holky, které něco dělají a jako pokaždé jim někdo zavolá, večer jdou ven tancovat... Ale poslední dobou zjišťuju, že to prostě neumím!
V dnešní době je strašně málo času. Ve středu jezdím k babičce a je to také jediný den. kdy moji drahocení spolužáci mohou ven. Když si naplánuju babču a pak že se večer kouknu na film, naučím se fyziku a ještě něco udělám, najednou stojím před nelehkou volbou. Jet k babče a udělat něco, co by mi dopomohlo k dokonalosti *, nebo jít ven s lidmi se kterými si nemám moc co říct? Témata nám vyddrží tak na přestávky do školy.
Když jsem byla malá, dokázala jsem se bavit o všem s každým. Ale od šestky jsem asi nějak zdegenerovala. V šestce jsem byla ve třídě nová, outsaider. Naučila jsem se být sama, našla si spoustu věcí kterým jsem se věnovala a chození ven s kamarády do toho trochu nepatřilo. Když jsem s někým venku (Rikki se prosím, do tohohle článku nepočítá, Rikki je tak nějak spřízněná duše, ale přes týden tady není) tak po hodině mi docházejí nápady o čem mluvit a tak prostě mlčím. A to se samozřejmě nikomu s mlčenlivým člověkem venku být nechce.

Připadá mi, že své myšlenky nedokážu dost dobře utřídit a poskládat aby dávaly smysl...

Abych se vrtáila k původnímu tématu... Tedy snila jsem o tom, že mi někdo zavolá a já popadnu bundu a půjdu ven. Ráno do školy a po škole zase něco s kámoši a samá akce. Něco neobyčejného, různorodého... Ale teď zjišťuju, že na takový život ještě nemám. Chtěla bych, abych si první všechno co chci dodělala a byla ze sebou spokojená, protože jen tak můžu být venku a mít takový život. Když se vrátím z takovéhle akce (tedy tři hodiny venku se spolužačkou) připadá mi, že jsem promeškala spoustu času tlacháním s pauzami mlčení. Připadá mi, že se ten čas dal využít jinak, lépe. Stejně tak si samozřejmě připadám, když prosedím celý den u počítače. Chtěla bych stereotypní a zároveň nestereotypní život. Jde to vůbec?
První věcí je si asi naplánovat, kdy, co, jak a kde. Podle mě si rozvrhnout den je to nejdůležitější a stejně důležité je to potom dodržovat že?
Každopádně co vlastně myslím, tím stereotypní a nestereotypní život? Chtěla bych některé věci dělat každý den, jako chodím do školy. Každý den bych chtěla jít běhat, každý den bych chtěla číst, psát, dělat věci na blog a malovat. Každý týden bych chtěla chodit na doučování, mít brigádu roznos letáků a jednou týdně jezdit k babčce. Jenomže to mi zabere celý den.
A kde mám vzít čas na to, abych byla se spolužáky venku? A na další neočekávané události jako výlety, rodina a další věci?
Něco si naplánuju a už je problém. Musím k nějakému doktorovi, musím tam, nebo třeba dostaneme neočekávaně moc učení a co s tím? Tím se celá organizace rozhodí a nejde spravit. Leda, že bych nechodila spát a to, prosím, by u mě neprošlo...
Jak to mám tedy udělat? A co si vlastně vybrat? Koníčky a nebo chopit tu příležitost vymanit se ze stereotypu pokaždé jak se namane?

Netuším jak to udělat... Co si vybrat? Jsem zmatená, každá událost mi tak naruší program, že se prostě nehodí zpátky a já za ten den stejně nic neudlám. Den je tak strašně krátký...

Leila
PS: * Co by mi pomohlo k dokonalosti? To by měla vystačit na samostatný článek. Ve zkratce: Můj mozek je naprogramovaný tak, že si myslí, že dokud nebude mít všechno v pořádku, tedy udělané všechno co chci, nemůžu se účastnit takových akcí se spolužáky. A tak musím všechno dodělat, než půjdu na střední. Dost špatně se to popisuje je to prostě pocit...
PPS: pokud to nechápete, tak se mi ozvěte, ráda bych, abyste to alespoň trochu pochopili. Každopádně mohli byste napsat alespoň jestli vás takové myšlenkové pochody baví a chtěli byste je dále číst. Já nad tím uvažovat budu pořád, jen jestli mám zatěžovat blogovou paměť...

55 otázek a odpovědí - knižní dotazník

27. dubna 2011 v 14:28 | Leila
Tákže je tady řetězák, který koluje blogovým světem pěkně dlouho.
Já ho ukradla u Tariny S. snad nevadí, pokud jo, stáhnu ho :-)

Jdem na to ne?

1. Obľúbená kniha z detstva?
Mno… já jich přečetla hodně. Všichni vyrůstali na Harrym Potterovi já na Witch, Klukům vstup zakázán a podobně :D

Moje milé kamarádky

17. dubna 2011 v 16:48 | Leila

EDIT: Nějak jsem to poletla a zveřejnila článek ještě jednou. Moc se za to omlouvám, minulý článek jsem smazala...

Černá tráva, bílé nebe, šedé květiny, černé stromy a my, buďto černí nebo bílý. Tempery a vodovky pouze černé a bílé. Když se chci rozveselit, kouknu na bílou, když mám depresi, kouknu na černou (a nebo naopak:-)). Jenom bílé nebo černé tričko a kalhoty. Žádná starost s kombinováním. A pravá tvář černé a bílé by vymizela, protože by byla všude... Svět bez barev.
I když černá a bílá jsou vlastně taky barvy :-)

Když dětství končí

6. března 2011 v 21:52 | Leila
Jak poznáte, že vám končí dětství? Je to tehdy, když sundáte ze skříní a z poliček všechny panenky, uložíte je do krabic a necháte je odvést...

Černá nebo bílá? Co jsi ty?

1. března 2011 v 22:24 | Leila

Dnes budeme hloubat a dloubat nad nesmrtelností brouka. Ale aby nás neodhalili (je to zaprvý přísně tajný hloubání, protože lidstvo není na takové myšlenky ještě připraveno) budeme to skrývat za naprosto nezajímavé téma a to...

"You don't need anybody to tell you who are you or what are you. You are what you are."

Požiju na název článku (a zvýšení dramatičnosti článku) citát od Oscara Wilde. V překladu znamená: "nepotřebuješ nikoho, aby ti říkal, kdo nebo co jseš. Jseš to, co jseš." A já jsem se rozhodla na tohle trochu pomlít pár větiček, ze kterých spadnete na židle.

Inspiroval mě k tomuto článku film, Černá labuť konkrétně. Byl tam jeden zajímavý fakt, který mě donutil po shlédnutí filmu ještě alespoň hodinu přemýšlet. Fakt bílé a černé. Fakt kontrastů a paradoxů.

A dospěla jsem k závěru, že je to tak i v životě. Sice existujou vyjímky, ale určitě se najde hodně lidíé, kteří se do škatulky hodí přímo ukázkově. A co jste vy? Bílá nebo černá?

Abychom si to trochu rozvedli a osvětlili. Existujou různé typy lidí a někteří jsou ti hodní a někteří ti, co dostanou co chcou. Ne nadarmo se říká "hodné holky se dostanou do nebe, zlé tam, kam chtěji." a i v tom citátu máme kontrast. Zla a dobra.

Hodné holky jsou plaché, bojácné, křehké, dívenky v bílých šatičkách s mašličkama. Ale není to samozřejmě pravidlem. Můžou se oblékat do čeho chrtějí, mohou se tvářit jako strašlivě velké drsňačky, ale nikdy by nikoho nedokázaly svést. Nedokážou na někoho mrknout, pokud chtějí flirtovat tak se buď stydí anebo to úplně zvořou. Před klukem začínají koktat a chovat se blbě. V životě by starším lidem nedokázali odporovat a v životě by člověku neřekli úplně co si myslí. Nedokázali by nikomu ublížit. Být drzé? V životě. Odporovat? Nikdy. Někoho svést? Nedokážou to. Někomu nepomoct? Vždyť to není hezké. Ale naopak sedět doma a psát si do deníčku jak moc někoho milujou, malovat si vzdušný zámky a někomu přehnaně důvěřovat? To jim jde dobře.

Naopak "černé" holky jsou sexy, užívají života. Většinou jsou hodně hezké. Stačí jim pár pohledů a kluka mají v hrsti. Jsou věčně nad věcí, nebojej se někomu něco říct. Nebojí se hádat. Stačí jim pár slov a pohledů a kluci se až zastaví. Mají hypnotizující pohled.
Drzá? v každým případě. Odvážná? vždy a všude. Provokovat? ne jen pár lidí, ale všechny! Líbí se mi kluk? žádnej problém! párkrát se na něho podívám, pohraju si s vlasy a pak mu napíšu nebo ho někam pozvu. Nebude mě chtít? jeho chyba.

Asi vám došlo, že zlé holky obdivuju. A asi vám došlo, že bohužel žádná špatná holka nejsem. Kdybych byla už mám Pana Tajemného v hrsti. A tak bych mohla pokračovat do aleluja. A co vy? Hodná... Zlá? kdo to má v životě lehčí? Jaký na to máte názor vy?
Chtěla bych rozproudit diskuzi :D

Leila

Jen jedna šance...

7. ledna 2011 v 18:59 | Leila
by Enny - layworld.blog.cz
První téma týdne :-). Snad jsem se vyjádřila dost k tématu a dobře :-)

Kdyby jsme s jistotou věděli, že je něco po smrti, že nás něco ještě čeká, nebylo by to spíš na škodu?
Posmrtný život je zahalený tajemstvím. Je něco po smrti? Není? Co bude pak? Každý se na to už určitě zeptal. Jenže tohle je asi jediná otázka, která zůstane nezospovězena po zbytek věků. Nikdo se přece o tom nemůže podat svědectví. A to je to, co nás nikdy nepřestane fascinovat. To "záhadné".
 
 

Reklama